Máme celý život pocit, že je na všechno dost času. A tento pocit spolu s naší tendencí utíkat od toho, co právě děláme, zatemňuje naše myšlení a pak i jednání. Když byste věděli, že zítra zemřete, až vám selže srdce, jak dychtivý a opravdový by byl váš poslední pohled na každé stéblo trávy, na tvar mraků na obloze, na kapku vody klouzající větrem z duhy nebo na cokoliv jiného? Jak byste si cenili každého zvuku, který ještě můžete zaslechnout? A co váš dotyk? Dotklo by se vás vědomí, jak málo času vám vlastně zbývá? A jak vzácné je naše lidské zrození? Samája je slib. Slib, že se mou cestou stane všechno, co prožívám. O samáje se také mluví jako o posvátném svazku nebo přísaze. Buď mezi žákem a učitelem, mezi partnery či sám vůči sobě. Nejde o nic svatého, jen o závazek ke zdravému použití rozumu, cosi jako sňatek našich představ s realitou. Tento laskavý trik nás má postrčit k uvědomění si toho, že ze života neexistuje žádný únikový východ. Není žádná lepší doba než právě teď, žádný vyšší stav vědomí, než ten, ve kterém se právě nacházíme.
Asi si tehdy bozi řekli: "Jak to jenom navléknout na ty zmatené, popletené a nenapravitelné bytosti, aby si konečně uvedomily, že už dávno probuzené jsou a navíc, že žádnou jinou možnost nikdy neměly?" Z hlediska samáje se dá říci, že touha mít vždy nějakou náhradní možnost, je tím jediným, co nás dělí od pochopení, že už nyní žijeme v posvátném světě. Hledání alternativ, touha vidět krásnější věci, slyšet krásnější zvuky a mít lepší mysl než zrovna máme, nás odděluje od uvědomění, že se můžeme hrdě postavit uprostřed vlastního života a vnímat, že se nacházíme v samotném středu posvátné mandaly s názvem život. Nás lidi však pohání vžitá a nesmírně naléhavá touha nějak vyklouznout. Cítíme se jako přišpendlený brouk. Kroutíme se a svíjíme a za každou cenu se snažíme uniknout z pomyslného špendlíku. Uniknout nejde. Závazek ke skutečnosti, ať se nám to líbí nebo ne, máme už dávno. Jediná cesta do posvátneho světa bytí je totiž zůstat tam, kde už jsme, navzdory tomu, že v nás všechno prahne po úniku. Musíme se vzdát naděje na možnost se prostě vypařit a začít nějak někde, ale hlavně jinde. Místo toho se můžeme jednoduše uvolnit - uvolnit se ve vyčerpání, v nevolnosti, nespavosti, podrážděnosti i v nadšení.
Nejdůležitějším slibem samája je slib těla, řeči a srdce. Naše vnímání nás zavazuje nezanevřít na nic, co máme před svýma očima a ostatními smysly. To máme pak problém. Jakmile začne být naše prožívání vědomě intenzivnější, hned se cítíme nesví, utahaní a bez energie. A ačkoliv se nám svět stále předvádí před očima a mává na nás a mrká, my jsme natolik pohlceni důležitostí sebe sama a svých názorů, že si ho ani nevšimneme. Když se jen naučíme být tam, kde jsme prostě celí a nevzdávat to, celý svět, vše co spatříme a slyšíme, chutnáme, čeho se dotýkáme začne být najednou čirý, jasný a skutečný. Nejde o to vidět něco víc. Sedí-li před námi člověk vidíme zase jen toho samého člověka. Vlastně ne.Vidíme právě toho člověka. A jakmile ho jednou uvidíme, už nebudeme moci nevidět. Podstata samáje spočívá v tom, že přestaneme-li se bránit tomu, co prožíváme a doufat v existenci něčeho lepšího, více inspirujícího, méně dráždivějšího a méně rušivého, začne být vše nesmírně svěží až průzračné. Na úrovni mysli porušujeme slib samája tím, že rozlišujeme na "špatně" a "dobře". Nebo spíše pocit, že musíme přijít na nějaké řešení problému, nebo ještě lépe pocit, že řešení existuje. A dokonce i pocit, že existuje nějaký problém. Z toho je snad představitelné, jak obtížné je samáje dodržet. Je to jako udržovat zrcadlo stále vyleštěné. Sotva ho doleštíte na jednom konci, na druhém již usedá prach. Samája se týká celého našeho života a stačí okamžik rozptýlení, k tomu, abychom ji porušili. Obnovit ji můžeme tím, že se prostě vrátíme do přítomného okamžiku.
Avšak absolutní závazek nepřetržité bdělosti je nám jako lidem natolik cizí, že když se sním setkáme, jsme z toho úplně vynervovaní. A když říkám, že samája je závazek, mám na mysli totální závazek. Totalita vůči zdravému rozumu v srdci člověka, totální závazek vůči tomu, co prožíváme. Je to bezpodmínečný vztah s realitou. Lidé často říkají, že po tomto touží: chtějí, aby je někdo bezpodmínečně miloval a aby i oni mohli někoho bezpodmínečně milovat. Máme pocit, že bychom byli strašně štastní, kdybychom měli takovýto vztah bez podmínek. Jenže jen potud, pokud by ten vztah odpovídal naší vlastní představě. A proto je bezpodmínečná láska jen romantický blud. Dříve nebo později nám skutečnost postaví překážky. Jde o to se oddat, dokázat se vzdát vlastní představy a nevycouvat za halasného vykřikování důvodů, proč to či ono nejde, když vlastně to jen my sami dostaneme strach. Jde o to si nic nezastírat - cítit tlukot svého srdce, cítit jak se nám třesou kolena, a přitom to vydržet a neucuknout. Jen málokdo z nás si troufne vydržet v situaci, v níž nemáme žádná zadní vrátka pro případ vlastní nouze. Jen si dokázat, že naše přirozená moudrost a láska našeho srdce jsou silnější než naše nelaskavost a agresivita. Slunce a obloha jsou tu stále, zatímco mraky a bouřky jen přicházejí a odcházejí. Jde o to, uvědomit si, co chceme v divadle světa hrát. A jen touto praxí sami sebe jednou donutíme se vzdát svého nouzového východu.
Nemůžeme žít nikdy naplno, pokud nejsem ochotni vzdát se úplně všeho. Samája znamená, že si nenecháváme nic pro sebe, že si nejistíme zadní vrátka, že nehledáme jiné možnosti, partnery za zády toho, kterého máme - namísto toho, abysme se soustředili na to, co je pro nás důležité = být tady a teď. A hlavně si nemysleli, že na všechno máme moře času. Nikdy totiž nevíte, kdy se vaše srdce zastaví. A tak je závazek samáje vlastně tím, kdo uvolňuje paradoxně naši vlastní ztuhlost. Uvolňuje nás v tom smyslu, že už dál nemůžeme sami sebe klamat, nemůžeme být hluší, slepí a němí a nezbývá nám než začít vnímat zprávy, které k nám svět neustále posílá. Zprávy o nás. Vztah člověka k sobě v samáje, nás má přivést k pochopení, že můžeme-li mít bezpodmínečný vztah k jednomu člověku, můžeme mít bezpodmínečný vztah k celému světu. Dokud toto nepochopíme, stále si budeme myslet, že můžeme uniknout, že se z toho dá nějak vykroutit. V samájovém vztahu - ať se sebou, s partnerem, či s učitelem se však zavazujeme nikdy neutíkat, ať se děje co se děje. Je to skoro jako když vložíte hlavu do krokodýlí tlamy. Trvá dlouho než se rozhodneme, zda dotyčnému krokoušovi věříme natolik, že jsme odhodláni s ním zůstat, ať se děje, co se děje. Proto nás samájové vztahy mnohdy děsí, rozčilují a nikdy si u nich nejsme ničím jistí. Ani tím zdali svého krokodýla milujeme. Ale při tom všem zápolení naší vlastní duše plné představ naší mysli se stále více přibližujeme krokodýlově tlamě. A tak jen to, co dokáže zastavit v našem životě naši mysl: slovem, dotykem, pohledem, zvukem, láskou - to jediné, má v životě smysl. Proto jsou naše vztahy plné krokodýlých tlam. Ale taky utržených hlav či prokousnutých srdcí. Dokud si totiž nebudete umět představit, že nechcete být nikde jinde než v tlamě vašeho krokodýla - dříve vaše samája nebude fungovat.
Náš vztah k světu byl bezpodmínečný odjakživa, jinou volbu jsme ani neměli. My si sice myslíme svou hlavinkou, že volbu máme, ale to je jen naše ego. To si vždycky nějakou možnost vykecá. A tato iluzorní možnost bytí je pro nás jako klapky na očích a špunty v uších a nose. A protože jsme si sami sebou a svými názory podmínění, okamžitě vyskakujeme, když nás začne něco pálit na židli. A celý trik je v tom zůstat prostě jen sedět, i když je židle horká, protože jde o to to prožít, ne utéct. V tom spočívá podstata bytí. PS:poznámka autora, samozřejmě zdravý rozum předpokládá, že kdyby se nám židle rozpálila natolik, že bysme uhořeli, že tuto situaci budeme řešit, a nikoliv čumět do blba a čekat, kdo nás zachrání....
K čemu se to tedy vlastně zavazujeme? Je to snad závazek hrát na jistotu a manipulovat svůj život a celý svět tak, aby nám skýtal bezpečí a potvrzoval naše představy? Nebo se zavazujeme pronikat do hlubších a hlubších úrovní maitrií - milující soucitné laskavosti? Hlavní otázka je vždy stejná. V čem přijímáme své útočiště? V malicherných samolibých činech, slovech a myšlenkách? Nebo přijímáme útočiště v neohroženosti, v odvaze vykročení za hranice svých navyklých bezpečnostních zón a jistot? Žiju v dobré víře svého srdce s láskou, co se plní prožíváním života. Víc nemám. A tak se chci jen osobně omluvit všem, které jsem kdy zklamal a ještě zklamu. Se mnou totiž nikdy v bezpečí nebudete.
Michal Zdeněk Zachar na motivy knihy Pema Chondren, Když ztrácíme půdu pod nohama, Štastní lidé 2002
music: http://youtu.be/FDw3CyOmj20
Žádné komentáře:
Okomentovat