SMÍŘENÍ je NÁVRAT

Vždy nás učily, že jsme oběti. A nám se ta hra bezesporu zalíbila. Až tak, že ji dnes hrajeme všichni se všemi. Je bezesporu těžké si přiznat, že nejsme oběti, ale tvůrci. Tvůrci svého vlastního stínu. Ne jeho oběti, jak se na to rádi často vymlouváme. Paracelsus kdysi řekl, že mikrokosmos je současně makrokosmem a obráceně. že se v sobě vzájemně zrcadlí. A my pak nejsme ve světě, ale svět je v každém z nás. Každý jsme onou biblickou kapkou a kapka může občas vědět, že je v moři, avšak jen málokdy ví, či si připustí, že je moře v ní.

Každý z nás v sobě máme každou existující lidskou vlastnost. A každý jsme svým zrcadlem, zrcadlem myšlení, které se k nám vrací. Mnoho z toho, co v sobě nacházíme a nelíbí se nám, je nevědomé. Konce konců však potom kritizujeme, obviňujeme, zlostně odsuzujeme a hanobíme jenom sami sebe. A kdo si toto uvědomí, přestane s tím. Konec konců vždycky vedeme rozhovory ne s druhými, ale především sami se sebou. A všechna námi vznesená obvinění, jsou obvinění sebe sama.

Možná by proto bylo zvláště dobré, abychom svým vlastním přednáškám a monologům, alespoň naslouchali, případně si aspoň znovu a znovu přečetli svůj chat na facebooku. Od té doby, co to sám dělám, získávám víc. Aspoň o tom všem méně mluvím. I když to o čem se tam píše, ne vždy a ne vše zrovna chápu. Učím se.

Učíme se nejvíce a nejlépe sami od sebe. Protože nejlépe naučit se dá to, co se právě učíme. Sebe i ty druhé. A my obzvláště rádi druhým připomínáme věci, jen abychom si je nemuseli připomínat my sami. A často k tomu dáváme (dle naší mysli) dobré rady a především pokyny, a to pod pohrůžkou lásky, které mají vést k jejich změně k lepšímu. My totiž žijeme v iluzi, jak už láskyplní jsme. Copak můžete někoho skutečně milovat, když ho chcete stvořit k obrazu svému? Myslím, že tady je v bibli - tedy v jejím otrockém překladu zásadní chyba. Ten, kdo nás stvořil nebyl Bůh. Ale chtěl abysme si to mysleli. Ano, my lidé jsme především stvůry. Nevážíme si lásky, kterou dostáváme od druhých. A ve svém skutečném životě se jen potvoříme, pitvoříme a živoříme bez lásky. Lásku nemáme, protože na to ji mít, jí nejprve musíme být. A to znamená změnit se. A to je pro nás, maličkaté krysičky, běhající na zemi v tom božím bludišti, moc věcí najednou. Měnit se totak. Jo zatokat si v kostele nebo u bubnování, to jo, to umíme, ale pustit v tramvaji starší paní či maminku sednout?

Jenomže pokud jsme tedy živoucími bytostmi naplněnými láskou, pak víme, že láska nerozděluje a nevyděluje lidi i věci na lepší a horší. Netvrdí, že tohle je správné či špatné. Je to jen naše volba, která to činí. Protože to, co u druhých odsuzujeme, je ještě zjevně mou vlastní úlohou, kterou se mám naučit. Když prosvětlíme svůj stín a pokusíme se žít aspoň trochu zčásti vědomě, máme naději na usmíření. A čím více budeme svůj stín používat k tomu poznat sami sebe, tím více se o něm a o sobě dozvíme a tím budeme moudřejší. Svět je totiž naším zrcadlem. A proto je dobré se do něj naučit hledět. Jedině pohled na svět nás může změnit. Proto jej opetlujeme iluzemi představa jenž si nosíme v naší hlavě. Jde o to, nechat nás samotné být takovými, jakými jsme. Protože všechno, čemu v sobě nedovolíme být, nás nikdy na pokoji nenechá a neopustí nás. Ani láska ne. Emotikona heart MZZ

PS: tohle není anarchistický manifest a teď si každej s každým budeme dělat to, co nás napadne a co chceme. Ne. To je vnitřní volbou všech kolem k čemu necháme dojít a k čemu nikoliv. Ne vlivem vnějších okolností. Ale vlivem svých skrytých vnitřních přání, která neprojevujeme a odmítáme se k nim hlásit, je formován náš dnešní svět. A že je to celkem drsný pohled, že?