Proč zapomenout na všechno, co jste se kdy dozvěděli o meditaci

V meditaci je stejně jako v prázdnotě vše v kruhu. Nemá začátek a ani konec. V našem vnitřním světě plyneme od jednoho bodu k druhému a tak každá myšlenka či emoce, kterou máme je součástí cyklu. Každá chvíle lidského života je v podstatě naplněna nepřetržitým opakováním činností a každá z nich nám dává volbu zůstat hloupým nebo se stát moudrým. I dech je cyklus v kruhu. Opakující se nádech a výdech. A proto vnější směřování k nějakému cíli je sice možné, ale náš skutečný život pokračuje prohlubuje se s pohybem od jednoho bodu k druhému a dál k tomu následujícímu. Nikdy se nezastaví, Nikdy neskončí. A to ani v okamžiku smrti, protože tou další cyklus právě začíná. Meditace vede člověka jen do hlubších míst vnitřního světa, tam, kde je naše radost a mír. Meditace není konečný cíl. A stanovit si v meditaci cíl, je odsoudit ji předem k neúspěchu. To je předem naplánovaná akce s daným výsledkem. Ale pokud se náš svět nebude vyvíjet a neporoste dál, zemřeme. Pomalu, ale přece. Platila a platit bude jedna stará moudrost předávaná generacemi: "Staneš se tím, co praktikuješ." Důležité je tedy praktikovat to, co vytváří více životní síly a energie. Naší životní síly a energie. To je to, co do chaosu vnáší řád. A ten náš by nám měl ukázat cestu dovnitř. K tomu, čemu se říká dar objevení svého vnitřního světa, což je to největší, co můžeme dát sami sobě. Jediná věc, se kterou my sami skutečně žijeme, je náš svět uvnitř. Je to hloubka naší duše. A pracovat s ní se vyplatí inteligentním, soucitným a milujícím způsobem, který však zůstane přes všechnu esoteriku také způsobem pragmatickým. Nejprve pracujme s tím, co máme uvnitř a až potom učme ostatní. Největší pochybení v meditaci a v životě vůbec je vyměnit to, co už máme za to, co chceme. 

V tao tradicích hraje láska, soucit a šlechetnost hlavní role z několika důvodů. Ve světě je mnoho negativity. Špatné zdraví těla, srdce i mysli. A jediným lékem na to je láska a soucit. Dáš dárek. Druhá strana jej může přijmout nebo odmítnout. Láska a soucit nám otevírají oči proto, abychom vnímali svou vlastní duši. Někteří, i když tvrdí opak, používají těl, srdce i mysl k manipulaci, protože očekávají naplnění svých potřeb. Upřímná láska je dar ukázat sám sebe druhým ve své zranitelnosti. Asi proto je tak často zneužita egem druhých, kteří toho využijí ve svůj prospěch. I kdyby jen proto, aby se na okamžik uvolnily a cítili se dobře. Člověk bez citu vám poradí úplně všechno. V jeho životě je láska něco nedostižného, skoro až nepatřičného. Jo jistě je symbolem, ke kterému se denně modlí. Otázkou je, jak ji následně projevuje druhým. A proto láska ani soucit skoro neexistují. Vymíráme nikoliv na nedostatek lásky, ale na naši neschopnost a lenost lásku kterou již máme jen vyjádřit. Ano na neschopnost se na sebe podívat láskyplně, protože to znamená přijmout vše, co jsem kdy v životě udělal/a, všechny ty podlosti, podvůdky, zlé věci za své a pocítit tak konečně těžký úděl nesení odpovědnosti. Ten, kdo vás miluje, vám nikdy nechce ublížit a ani vám vlastně ublížit nemůže. Jelikož jeho srdce je tak otevřené a vnímající, že by tím, jak by na vás zaútočil, zabil především sám sebe. A vnímajíc zlobu a bolest druhých a přesto je milovat je úděl, který se snadno recituje, málokdy však dodržuje v životě. 

Většina z nás nejedná podle toho, co je správné, ale podle toho, co je pro něj výhodné. Protože upřímnost lásky (nezaměňovat s vulgaritou, prosím) při pohledu do nitra druhého člověka v něm aktivuje vše to, co v něm až dosud nebylo vyřešeno. Fyzické, emocionální a mentální, psychické i karmické bloky jsou probuzeny k životu a stávají se tak součástí kruhu. A jejich účinek pak způsobí, že nejsme schopni jednat podle toho, co je správné. Klasika příklad, kuřáci. Kouříme, i když víme, jak to zdraví škodí. I když si říkáme abychom už tolik nekouřili, nepřestaneme. Nikdo se totiž nechce podívat na to, co zapříčiňuje kouření, jako základní blok ležící v mysli a tím je třebas nezpracovaná sexualita. Když se však neuvolní blok, který leží za oním prvotním symptomem, přijme onen dotyčný do sebe ještě více energie vedoucí ho od lásky k zlobě, a nenávisti. Nenávidí pak ještě více sebe sama a výsledkem je pak exces, agrese, zloba. A taky pýcha. Jistě někdo přestane kouřit ne jen z dobrých důvodů, že mu to škodí, ale z pýchy. Z toho, že to na rozdíl předpovědím všech ostatních dokázal. On. jedinec. Mistr. Individualita. Ego nás někdy dožene do stínu, kde láska není. A soucit už vůbec ne.  

Moudré bytosti směřují k soucitu vlastního prožívání života jako meditace, nikoliv k poučování o ní. To znamená být přítomen ve vědomí i v nevědomí, to vše spolu chápat a propojovat k vytváření svých záměrů. Aby se nám otevřel nejen vesmír, ale i lidské srdce, A k tomu vede cesta jen prostřednictvím soucitu a lásky. Když vyjdete do světa jakkoliv hluboko a daleko, naleznete stejně jen sami sebe. Venku i uvnitř. A pokud se nedokážeme otevřít sami sobě, jak chceme skutečně milovat další lidskou bytost? Miluješ, protože jsi milován. Svým srdcem. Nemusíš, můžeš. Ježíš, Buddha ani Lao´c zjevně neměli proč nenávidět sami sebe. A stejně se jen chovali k ostatním. Aspoň to si dnes myslíme, nevíme to a vědět nebudeme. Asi to koneckonců není ani tak moc důležité. I když vám každé náboženství bude tvrdit opak. Bude recitovat všechny přesně popsané a zavedené poučky.  A tak se z kdysi živé tradice stalo dogma. Možná měli kdysi význam. Dnes jsou jen sbírkou toho, co vás drží stranou od sebe samých. A odkazuje-li se někdo ve své tvorbě stále jen na jiné autority, což není to nic špatného, dělá však sám jen jejich kopie. Pak je jeho tvorba jen lepší second hand. A my jsme se všichni narodily jako originály. Jak originální jste vy? Jak inspirující je vaše láska? Chci-li tvořit, používám to, co je platné, moudré, co přežilo věky času a doplňuji to sám sebou. Meditace není produkt. Jakkoliv cvičíte málo nebo hodně, jde vždy jen o možnosti a příležitosti získat přístup k vám samotným. 

Může se nám zdát, že se dnes celý svět zbláznil. No víte, ať se klidně i zblázní. To ale neznamená, že by se podle toho museli zbláznit taky jednotlivé lidské bytosti. Náš život závisí na tom, jak jsme schopni pracovat na sobě a své meditaci, která nás nakonec pohltí jako vír, který se stane naším životem. A vír je kruh. Pak jsme dosáhli toho, proč jsme sem přišli. Jde o to, říci si odpověď na otázku. Jak hluboko chcete králičí dírou nekonečna padat? ⟴ MZZ