Někdy mi lidi přijdou jako banda. Ale ne, to je hodnocení a to sem teď tahat nebudeme. Stále mne překvapuje, jak si mnoho lidí myslí, že když je někdo šťouchne do boku a oni řeknou au, že to je vědomá práce s tělem. Nedávno jsem byl na návštěvě u jedné skupiny, která cvičí pro sebe si něco stylem ode všeho trochu, a chvíli sem tam pobyl a zase šel. Na otázku, jak se před cvičením uzemňujete, mi odpověděli, no nijak, proč? Když základním pravidlem je stát se nehmotným a vyvanout do nicoty. Povídám jim, ok, ale se vší úctou a láskou a soucitem, kterého jsem schopen, jak potom chcete někde to, co se tady teď mezi vámi všemi stane jaksi zaznamenat, když odsud teď všichni vyšumíte do ztracena? No, to samo, se udělá..... zněla odpověď. Povídám aha, takže vy tu vlastně jen společně onanujete? Cože? Co si to dovolujete? Jen jedna žena se tam začala smát, protože jí to došlo. Povídám, jestli si to sami uděláte a pak se vám to ještě spojí dohromady, tak jakej rozdíl je mezi vámi a swingers klubem? Zpocený jste v podstatě stejně? Vedeni v lásce a soucitu... jo.
Jistěže je láska a soucit to nejvíce sjednocující ve vesmíru. A je to to, co je skutečně důležité. No, ale jaksi si neuvědomuji, že by sem někdy někde někoho viděl doplňovat lásku nebo soucit z automatu. Nedá se koupit. Musí se vytvořit. V sobě, Čím? No přičiněním. Tedy když je tělo, duše a duch v rovnováze a nevěnují se uzurpování vašeho tělesného prostoru pro rej jakýchkoliv myšlenek či emocí, pak je možné vědomě v těle pracovat na kultivaci lásky a soucitu. Nejsou stabilním prvkem každého z nás. O, jak pohodlné jsou některé věroučné systémy, které vás pozvou na seminář, a pak máte papír na to, že už svítíte. Láska nepotřebuje papíry, aby k vám přišla. Láska se nerodí ve vašem srdci, ale je do něj povznesena. Je do něj vložena. Kým? To je na dlouho, v podstatě ho všichni známe, měl s námi už co do-činění, ale všichni na něj dlabeme a hrajeme si snaživě na jeho následovníky. Ne, papeže nemyslím. Víš musíte, až na půdu.
Láska může pobývat v člověku, který je v rovnováze a který je úplný. Lidé nemilují jeden druhého proto, že je to skvělý nápad. Dělají to proto, že uvnitř toho, koho milují najdou něco, co je skutečné, co je na rozdíl od všech ostatních kolem, skutečně živé. A tady se asi trochu rozejdeme nad tím, co si kdo představuje pod pojmem život, ale to někdy jindy. A je to nikoliv esoterní a duchovní, ale naše hmatatelná, tělesná zkušenost. Cit, který se usídlí v těle a překonává cokoliv, co jsme si až do teď, dokázali představit. Láska spojuje jednoho člověka s druhým. Ale je darem. Ne člověka člověku. To my si ve své pýše jen namlouváme. Láska je darem Boha za to, že jsme byly ochotni překročit rámec své sebestředné iluze a zaujal nás kdosi "cizí", "jiný", a my jsme se otevřeli jeho srdci. Tedy asi tak, některým lidem a je jich hodně, můžete o lásce i soucitu klidně i zpívat a tančit, a s nimi to ani nehne, protože na hluboké úrovni bytí jsou od své reality vnímání odříznutí. Cvičí a vznášejí se a dělá se jim to samo a namísto života ve skutečnosti je jim v podstatě jedno, co se kolem děje. Ideální do každé společnosti. Většinou jsou pak následkem toho v depresi, jsou úzkostliví a agresivní. Cítí se zchromlí nebo uvnitř mrtví. A teď světe div se, odkud se vzal, tu se vzal, přijde někdo, kdo na esoterika rozhodně nevypadá, položí jim ruku na srdce a tu jejich jiskru vzbudí. To je pak panečku průser. No ne tím, že by to byl bůhví jaký esoterik, ale proto, že ve vás tu jiskru vidí. A pokud ji vidíte vy v druhých, Bůh vám umožní naslouchat tomu druhému člověku tím, že ji v něm oživí. Naplní ho láskou. A k tomu jsou potřeba dva směrem k sobě navzájem směřující lidé. Lidé, kteří nežvaní o tom, jak nesnesitelné je vaše chrápání či prdel, ale kteří jsou s vámi ve vašem životě a srdci, připraveni v něm být každou vteřinou svého života. NECHRÁPOU ZA ŽIVA. Ano, láska je sice latentně přítomna, ale stejně jako my spí. Šípková Růženka ví své. A nedá se vzbudit ničím jiným, nežli chutí druhých ji ve vás vidět. Nejen chutí, ale chutí ztratit své iluze o sobě a otevřít své srdce tomu, komu bychom to nikdy nechtěli udělat. Sami o sobě. A to je sakra těžká práce.
Člověk se totiž po řadu století socializoval. To jest naučil se svým chováním lhát. Navenek působíme pěkně, ale uvnitř nás můžete najít něco absolutně jiného než byste čekali. Mnoho z nás je poblázněno zmatkem negativně přijímaných a prožívaných emocí i myšlenek. Tito lidé nikdy nemohou vidět v ostatních ani lásku ani soucit. Nejsou toho schopni ani v sobě. Jsou stažení, žijí v napětí, které při stresu ventilují silou proti všem kolem. A tyto stažení a napětí v těle způsobují to, že je vám odebrána vyšším vědomím schopnost cítit a rozvíjet vnitřní stavy lásky a soucitu. No většina si dojde na seminář, cvakne nějaké to love a hodlá věřit tomu, že ten, kdo tam nad nimi dva dny mával tlapičkama jim do života přinesl klid a mír. To jim vydrží většinou do první železniční zastávky a pak jsou všici svině jako dycky.
Činit svoje tělo vědomým, tedy jeho prostor uvolněným a připraveným přijmout to, co nás přesahuje jako dar je skutečná reálná práce. Vzpomenout si na Boha v sobě. No hlavně se při tom neopičte po náboženských kultech, které se sice láskou a soucitem zaklínají, jak staří magici, kde mohou, ale výsledkem jejich genderové segregace je, že ve světové populaci chybí odhadem 130 milionů žen. Společnost je silně nevyvážená. Nejvážnější situace je v Indii a Číně. V Číně se odhaduje, že chybí mezi 50–60 miliony žen, v Indii kolem 40 milionů. Jsou to děti ženského pohlaví, které byly zabity ihned po narození nebo vyhladověny. V městských oblastech ženy podstupují selektivní potraty. Nejbohatší vrstvy v těchto zemích mají přístup k umělému oplodnění. Ženy v těchto společnostech jsou považovány za nedostatkové zboží, za potenciální matky a manželky. Neberou se jako autonomní bytosti, které mají právo rozhodovat o vlastním osudu. Někteří západní bioetici tvrdí, že by to pro ženy bylo dobré, pokud jich bude ve společnosti méně. Budou prý vzácnější. A my muži si jich budeme konečně vážit. To je skutečně zajímavá iluze.
Problém je, že ženy nejsou komodity, aby byly vzácnější. Obvykle považujeme za problém, když je nějaká skupina obyvatel selektivně likvidována. Hmm, a to, že nám chybí ženy, skutečné ženy, to není problém? Máme kolem sebe plno samiček rodu homo sapiens, ale ženskou abys pohledal. Děvčat mraky, matek taky hodně, ale žen? Pokud nebudeme schopni spolu pracovat na tvorbě láskyplných vztahů mezi muži a ženami, plných soucitu jednoho k druhému, kde potom skončíme? U čeho? Chceme lásky mnoho, ale kdo, kdy z nás zvednul vlastní prdel a šel pro to něco udělat. A ne jet na rerteat do kláštera Šaolin, ale kdo z nás se dokázal přiblížit svému partnerovi natolik, že v něm chtěl uvidět onu jiskru Boha? Jak pak můžeme jedny lidí učit lásce, když druhým lidem, které tvrdíme, že taky milujeme, třebas nadáváme? Když nadáváme jednomu, nadáváme všem. Když své vnitřní napětí přetavíme v zlobu, kterou vrhneme na hlavu jednomu, trestáme tím celý svět. Jak láskyplní pak jsme? Když nemáme soucit a lásku pro lidi, které "milujeme", jak ji chceme šířit vědomě k lidem, které ani neznáme?
Není čas dělat se dnes inteligentnějšími bytostmi plnými falešného poznání. Inteligenci jsme dostali především k této věci. Na to soustředit se na svůj vlastní vnitřek a dosáhnout spojení srdce, mysli a těla. Protože až potom s k nám může dostat z těch tzv. vyšších sfér i duch boží (ruah) a následně s ním i soucit a láska. Můžeme je pouze dostat darem. Tehdy budeme-li mít připraveno své tělo vědomě přijmout tento dar. Dar, který můžeme radostně očekávat, ale který taky nikdy nemusí přijít. Vzpomeňte si na to, až budete zase někde někomu něco...upřímně vytýkat ve jménu lásky a soucitu a svého osobního prostoru, který se možností probuzení cítí vždy nejvíce ohrožený. NEO - HROŽENÝ - undaunted, je pěkné slovo. Záporem k tomuto slovu je slovo haunted - STRAŠIDELNÝ. A to jsme my - strašidla žijící bez lásky. Upíři, kteří drtíme jiná lidská srdce ve snaze najít onu jiskru. Aby jsme si to nanečisto vyzkoušeli, aby nám to, že i my jednou možná... své srdce otevřeme, neudělalo bebí. Zůstává po nás jen hromada mrtvol. Kvůli naší touze po tom se jednoduše dostat k lásce i soucitu. Netvořit, jen zpotvořit.
MZZ
Jistěže je láska a soucit to nejvíce sjednocující ve vesmíru. A je to to, co je skutečně důležité. No, ale jaksi si neuvědomuji, že by sem někdy někde někoho viděl doplňovat lásku nebo soucit z automatu. Nedá se koupit. Musí se vytvořit. V sobě, Čím? No přičiněním. Tedy když je tělo, duše a duch v rovnováze a nevěnují se uzurpování vašeho tělesného prostoru pro rej jakýchkoliv myšlenek či emocí, pak je možné vědomě v těle pracovat na kultivaci lásky a soucitu. Nejsou stabilním prvkem každého z nás. O, jak pohodlné jsou některé věroučné systémy, které vás pozvou na seminář, a pak máte papír na to, že už svítíte. Láska nepotřebuje papíry, aby k vám přišla. Láska se nerodí ve vašem srdci, ale je do něj povznesena. Je do něj vložena. Kým? To je na dlouho, v podstatě ho všichni známe, měl s námi už co do-činění, ale všichni na něj dlabeme a hrajeme si snaživě na jeho následovníky. Ne, papeže nemyslím. Víš musíte, až na půdu.
Láska může pobývat v člověku, který je v rovnováze a který je úplný. Lidé nemilují jeden druhého proto, že je to skvělý nápad. Dělají to proto, že uvnitř toho, koho milují najdou něco, co je skutečné, co je na rozdíl od všech ostatních kolem, skutečně živé. A tady se asi trochu rozejdeme nad tím, co si kdo představuje pod pojmem život, ale to někdy jindy. A je to nikoliv esoterní a duchovní, ale naše hmatatelná, tělesná zkušenost. Cit, který se usídlí v těle a překonává cokoliv, co jsme si až do teď, dokázali představit. Láska spojuje jednoho člověka s druhým. Ale je darem. Ne člověka člověku. To my si ve své pýše jen namlouváme. Láska je darem Boha za to, že jsme byly ochotni překročit rámec své sebestředné iluze a zaujal nás kdosi "cizí", "jiný", a my jsme se otevřeli jeho srdci. Tedy asi tak, některým lidem a je jich hodně, můžete o lásce i soucitu klidně i zpívat a tančit, a s nimi to ani nehne, protože na hluboké úrovni bytí jsou od své reality vnímání odříznutí. Cvičí a vznášejí se a dělá se jim to samo a namísto života ve skutečnosti je jim v podstatě jedno, co se kolem děje. Ideální do každé společnosti. Většinou jsou pak následkem toho v depresi, jsou úzkostliví a agresivní. Cítí se zchromlí nebo uvnitř mrtví. A teď světe div se, odkud se vzal, tu se vzal, přijde někdo, kdo na esoterika rozhodně nevypadá, položí jim ruku na srdce a tu jejich jiskru vzbudí. To je pak panečku průser. No ne tím, že by to byl bůhví jaký esoterik, ale proto, že ve vás tu jiskru vidí. A pokud ji vidíte vy v druhých, Bůh vám umožní naslouchat tomu druhému člověku tím, že ji v něm oživí. Naplní ho láskou. A k tomu jsou potřeba dva směrem k sobě navzájem směřující lidé. Lidé, kteří nežvaní o tom, jak nesnesitelné je vaše chrápání či prdel, ale kteří jsou s vámi ve vašem životě a srdci, připraveni v něm být každou vteřinou svého života. NECHRÁPOU ZA ŽIVA. Ano, láska je sice latentně přítomna, ale stejně jako my spí. Šípková Růženka ví své. A nedá se vzbudit ničím jiným, nežli chutí druhých ji ve vás vidět. Nejen chutí, ale chutí ztratit své iluze o sobě a otevřít své srdce tomu, komu bychom to nikdy nechtěli udělat. Sami o sobě. A to je sakra těžká práce.
Člověk se totiž po řadu století socializoval. To jest naučil se svým chováním lhát. Navenek působíme pěkně, ale uvnitř nás můžete najít něco absolutně jiného než byste čekali. Mnoho z nás je poblázněno zmatkem negativně přijímaných a prožívaných emocí i myšlenek. Tito lidé nikdy nemohou vidět v ostatních ani lásku ani soucit. Nejsou toho schopni ani v sobě. Jsou stažení, žijí v napětí, které při stresu ventilují silou proti všem kolem. A tyto stažení a napětí v těle způsobují to, že je vám odebrána vyšším vědomím schopnost cítit a rozvíjet vnitřní stavy lásky a soucitu. No většina si dojde na seminář, cvakne nějaké to love a hodlá věřit tomu, že ten, kdo tam nad nimi dva dny mával tlapičkama jim do života přinesl klid a mír. To jim vydrží většinou do první železniční zastávky a pak jsou všici svině jako dycky.
Činit svoje tělo vědomým, tedy jeho prostor uvolněným a připraveným přijmout to, co nás přesahuje jako dar je skutečná reálná práce. Vzpomenout si na Boha v sobě. No hlavně se při tom neopičte po náboženských kultech, které se sice láskou a soucitem zaklínají, jak staří magici, kde mohou, ale výsledkem jejich genderové segregace je, že ve světové populaci chybí odhadem 130 milionů žen. Společnost je silně nevyvážená. Nejvážnější situace je v Indii a Číně. V Číně se odhaduje, že chybí mezi 50–60 miliony žen, v Indii kolem 40 milionů. Jsou to děti ženského pohlaví, které byly zabity ihned po narození nebo vyhladověny. V městských oblastech ženy podstupují selektivní potraty. Nejbohatší vrstvy v těchto zemích mají přístup k umělému oplodnění. Ženy v těchto společnostech jsou považovány za nedostatkové zboží, za potenciální matky a manželky. Neberou se jako autonomní bytosti, které mají právo rozhodovat o vlastním osudu. Někteří západní bioetici tvrdí, že by to pro ženy bylo dobré, pokud jich bude ve společnosti méně. Budou prý vzácnější. A my muži si jich budeme konečně vážit. To je skutečně zajímavá iluze.
Problém je, že ženy nejsou komodity, aby byly vzácnější. Obvykle považujeme za problém, když je nějaká skupina obyvatel selektivně likvidována. Hmm, a to, že nám chybí ženy, skutečné ženy, to není problém? Máme kolem sebe plno samiček rodu homo sapiens, ale ženskou abys pohledal. Děvčat mraky, matek taky hodně, ale žen? Pokud nebudeme schopni spolu pracovat na tvorbě láskyplných vztahů mezi muži a ženami, plných soucitu jednoho k druhému, kde potom skončíme? U čeho? Chceme lásky mnoho, ale kdo, kdy z nás zvednul vlastní prdel a šel pro to něco udělat. A ne jet na rerteat do kláštera Šaolin, ale kdo z nás se dokázal přiblížit svému partnerovi natolik, že v něm chtěl uvidět onu jiskru Boha? Jak pak můžeme jedny lidí učit lásce, když druhým lidem, které tvrdíme, že taky milujeme, třebas nadáváme? Když nadáváme jednomu, nadáváme všem. Když své vnitřní napětí přetavíme v zlobu, kterou vrhneme na hlavu jednomu, trestáme tím celý svět. Jak láskyplní pak jsme? Když nemáme soucit a lásku pro lidi, které "milujeme", jak ji chceme šířit vědomě k lidem, které ani neznáme?
Není čas dělat se dnes inteligentnějšími bytostmi plnými falešného poznání. Inteligenci jsme dostali především k této věci. Na to soustředit se na svůj vlastní vnitřek a dosáhnout spojení srdce, mysli a těla. Protože až potom s k nám může dostat z těch tzv. vyšších sfér i duch boží (ruah) a následně s ním i soucit a láska. Můžeme je pouze dostat darem. Tehdy budeme-li mít připraveno své tělo vědomě přijmout tento dar. Dar, který můžeme radostně očekávat, ale který taky nikdy nemusí přijít. Vzpomeňte si na to, až budete zase někde někomu něco...upřímně vytýkat ve jménu lásky a soucitu a svého osobního prostoru, který se možností probuzení cítí vždy nejvíce ohrožený. NEO - HROŽENÝ - undaunted, je pěkné slovo. Záporem k tomuto slovu je slovo haunted - STRAŠIDELNÝ. A to jsme my - strašidla žijící bez lásky. Upíři, kteří drtíme jiná lidská srdce ve snaze najít onu jiskru. Aby jsme si to nanečisto vyzkoušeli, aby nám to, že i my jednou možná... své srdce otevřeme, neudělalo bebí. Zůstává po nás jen hromada mrtvol. Kvůli naší touze po tom se jednoduše dostat k lásce i soucitu. Netvořit, jen zpotvořit.
MZZ
Žádné komentáře:
Okomentovat