Chceme-li dospět, budeme postaveni před otázku. Je smrt ukončením našeho života nebo přechodem do jiné formy bytí? Většina z nás a to dost drtivá (93%) se domnívá, že v tom mají jasno. V dnešní době už přeci skoro všichni věří v to, že život po smrti pokračuje přechodem do jiné formy bytí. Jenomže současně také považují svou tělesnou existenci zde za jedinou formu svého bytí. A jeho kvalitu a vůbec smysl života hodnotí podle toho, jak hladký byl jeho průběh. Tedy to, jak se na život náš dívají druzí. Z vnějšku.
Když se zeptáte, co si lidé hlavně přejí, řeknou skoro vždy to samé: zdraví a dlouhý život. A pokud budete jako já dostatečně drzí a zeptáte se a jakou tedy mají představu o smrti a umírání, nejčastější odpověďí je, že o tom dosud nepřemýšleli. A pak dodají, že smrt by měla přijít ve vysokém věku, po plně prožitém životě, aniž by cokoliv z těchto frází, dokázali přesněji specifikovat. A pak řeknou jednu typickou odpověď, na níž se opět shodne (93%) mnoho uživatelů života: smrt by měla nastat rychle, tiše, bezbolestně, ideálně ve stavu bezvědomí - třeba ve spánku. Jen si tak usnout a už se nikdy neprobudit.
Nevyhnutelnost smrti vyvolává v lidech nejistotu a strach. O to větší, že na této planetě a v tomto, nám známém hmotném vesmíru existuje jen jedna jistota a tou paradoxně není LÁSKA, ale SMRT. Jsme totiž smrtelní a jednoho dne zemřeme. Lásku můžeme mít, co by součást našeho života. Ale nemusíme. Kdežto smrt jednou potkáme všichni, a to bez rozdílů.
A ačkoliv si to v žádném případě nahlas nepřiznáme, tak cvičíme, děláme dobré skutky milosrdenství a soucitu a taky hubneme a věříme v Boha, nikoliv proto, že je to správné, ale proto, že si chceme prodloužit život. Jistě můžeme si tak život prodloužit, ale smrti neunikneme. Ale toto, stejně jako lásku může pochopit jedině ten, kdo se staneme člověkem. Když dospějeme. Když pochopíme, kdo vlastně jsme. Já jsem já.
Že jsme duchovní bytosti, jenž se dostali do světa hmoty, aby se naučili vyjádřit se a milovat. Jsme stvořeni k obrazu božímu. A Bůh nás miloval. A jednoho dne se díky smrti vrátí naše duše - naše entita, opět navrátí k stvoření a připojí se ke zdroji. Připojí se jako individuálně se vyvíjející se bytost, který tímto okamžikem, posílí vědomí skupinové psyché, které se říká lidstvo. No čím posílí nebo čím z nás kolektivní psyché zešílí, to je na každém z nás zvlášť. Někdy dál v budoucnu prostě splyneme s jednotou. Proto to není možné už za našeho života. A proto zde není možná tzv. ezoteriky vychvalovaná bezpodmínečná láska. neboť pokud by se realizovala ještě za našeho života odejmutím své lidské přirozenosti a vyvanutím do nicoty, pak si totiž zabíjíme Boha v sobě. Neboť až přijde smrt a zeptá se, cos přinesl Bohu, jako dar svého života, pak vaším výsledkem bude NIC? A proto možná vzniká reinkarnace a karma. Jelikož vám Bůh dá další šanci to pochopit. A znovu a znovu.
Jenže toto může pochopit pouze ten, kdo dospěl k tomu, že se smrti nemusí skutečně bát, jelikož je pak jen součástí celku, jednoty z níž vzešel. V duši a na člověku se to pozná, že je v něm klid. A nemusíte senijakbát a strachovat, jelikož už víte. A nebojíte se nečekaných událostí a zvratů. Ty nám ostatně život připravuje neustále. Osudové rány všeho druhu jsou stále skladem. Ať je to smrt blízkých, rozchod s partnerem nebo odloučení od rodiny a přátel. Jsou to body obratu na naší cestě. Staré necháváme za sebou a před námi se otevře to nové.
Život bez krizí je možný. To, když vytěsníte všechny problémy na druhé lidi a zásadně si odmítnete pokládat otázky a mít pochybnosti o odpovědích. A mnoho z nás se díky tomu soustředí na etiketu. Na vnější zdání toho, co je “dobré” a “správné”. Neklademe životu otázky a tak zůstáváme bez odpovědí. A taky bez odpovědnosti. Nerosteme. Nedorůstáme. Nedospějeme. Nikdy. Protože skutečný růst je podmíněn překonáváním krizí. Ty v nás obnovují a otevírají další duchovní potenciál, o kterém jsme včera ještě neměli ani tušení.
A osud, ten, co nám tyto krize připravuje, nám na nich skutečně participuje díky našemu nevědomí. A jeho spojení s ním. Jsou to naše myšlenky, slova a činy. A zůstávají prosté nebo sprosté. Jsme tu, abychom se vyvíjeli. A jediný, kdo se může svému vývoji vzepřít, jsme my sami. Pak taky nemáme důvod žít. Dostali jsme však dar. Narodily jsme se. Do určitého prostředí a národa. Do určité kultury, doby, a místa. Máme svou barvu pleti a taky svůj přístup k pohlaví. Jsme neustále atakování vnějším prostředím. A vlivu společnosti kolem a lidí nejsme s to uniknout. Rodiče, učitelé, sourozenci, děti, přátelé, kolegové, společnost. To vše utváří naší osobnost. Eliminovat jejich působení na nás, můžeme jen v určité míře. Náš postoj k danému prostředí a věci potom určuje, jaké energie a síly necháme na sebe působit a které nikoliv. Sami si aspoň z 50% rozhodujeme o tom, jaké stránky života si budeme přitahovat. A co na závěr přineseme Bohu jako výslužku.
A tak základní otázka, kdo jsme a co je zde naším úkolem, nás bude atakovat čím dál častěji. A bude nás tlačit k zodpovězení. K zodpovědnosti. Protože za svůj život neseme zodpovědnost především my sami, nikoliv daňová správa. A můžeme po celý život tuto zodpovědnost úspěšně vytěsňovat či popírat. Ale jednoho dne na ní budeme odpovídat stejně. Bude to těsně před smrtí. A pro někoho těch pár vteřin v přítomnosti bude ráj a pro někoho peklo.
Spiritualita znamená, být si vědom sil kolem nás a pouta, které mne táhne více do hloubky k poznávání světa, života a sebe sama. Duchovno se stává další nosnou částí našeho života. Spirituálním se může stát každý z nás. Jelikož se to vždy týká jeho samotného. Jeho vztahu k tomu, co je za tím vším, co jsme až dosud poznali. Čím více se umíme zklidnit od vzruchů vnějšího světa, tím více jsme připraveni navazovat s tímto prvkem našeho já, s naší podstatou kontakt. Někomu to jde lépe v tramvaji, někomu zase v lese. To je jedno kde. To je soukromá věc každého z nás. Chaos vnějších sil a i vnitřní neklid můžeme ztišit jen naším tichem. Nikoliv nadávkami druhým.
Spiritualita je jako láska. Ovšem spiritualita je láska, jenž cítíme k sobě. A je to taky o posunutí hranic. Jsme objevováním sebe sama otřeseni a uchváceni současně. Jen na okamžik se odhrne opona a objeví se přítomnost. To je okamžik, který nikdy nezmizí ze srdce. Ukážeme si absolutno. Navzájem. Já i ego. A tak touha po poznání umožňuje natrhnout ten kabát vnějších zdání a představ (ego) v němž jsme oblečeni a odhalit si svou duši (podstatu). Ale tohle stejně jako lásku k druhému, nelze navodit meditací ani sebevětším úsilím osobního rozvoje. Vzniká v nás. Z nás a současně z milosti podstaty bytí, Boha, říkejme tomu, jak je libo. Vzniká jako vše tady a teď spojením. Dvě zcela rozdílné složky mne (anima a animus) dokáží spolu být spojeny. Pak i já umím být spojen s někým jiným, se svou prací, se svým životem. Spiritualita se nedá popsat slovy. Tu jen prožíváme. A jen tehdy, chceme-li ji sami vyvolat. Nedá se koupit nebo přenést naším láskyplným působením na druhé.
Smrt je iluze. Když totiž nepochopíme, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme, pak umíráme zaživa. A žijeme zbytečně. To, že je naše bytí bez hranic, to víme, ale ve vřavě a hektice všedního dne, se všechny tyto naše vzpomínky na jednotu, kdysi propadly do nevědomí.
Proti strachu a to i nevědomému strachu ze smrti, totiž vždy stojí jeho největší nepřítel. A tím je důvěra. Protože z čeho můžeme mít strach, když důvěřujeme? Jistě. Všichni nás mohou zklamat. I Bůh nás může zklamat. I partner nás může obelhat a stejně tak můžeme obelhávat my sami sebe. A tak důvěřuji, a jsem si při tom všem ovšem vědom, že zklamání je možné. I přes mou důvěru. To, co dělají druzí s naší důvěrou hovoří o nich.
Vždy se můžeme rozhodnout, čím se v životě staneme. Zdali “zacharem” neboli člověkem a nebo jen jeho stínem. Zachar hebrejsky znamená: žít tak, abych vycházejíc ze své atavistické, pudové přirozenosti a při tom dospěl v muže (ženu) tím, že jsi vzpomenu na Boha (podstatu jednoty) sám v sobě.
A všem těm splývalům a mývalům našich srdíček, dovolte mi položit na přetřes pro vás jednu otázku. Zkuste si na ní všichni odpovědět sami. když tolik toužíte po dokonalosti a po duchovním spojení a neustále jej projikujete do druhých (viz článek https://www.facebook.com/notes/witc...) - budete stejně jako chcete splývat se zdrojem, s lidmi s přírodou, s láskou, s partnerem s extází - bude i stejně tak chtít splývat se smrtí? A nebo chcete rovnou tady a teď usnout a už se neprobudit?
😍 MZZ - Wa-jamot libbo be-qirbo
hudba: Byron Metcalf - Heart Warriors - https://youtu.be/5cV5DHaVKv4
Když se zeptáte, co si lidé hlavně přejí, řeknou skoro vždy to samé: zdraví a dlouhý život. A pokud budete jako já dostatečně drzí a zeptáte se a jakou tedy mají představu o smrti a umírání, nejčastější odpověďí je, že o tom dosud nepřemýšleli. A pak dodají, že smrt by měla přijít ve vysokém věku, po plně prožitém životě, aniž by cokoliv z těchto frází, dokázali přesněji specifikovat. A pak řeknou jednu typickou odpověď, na níž se opět shodne (93%) mnoho uživatelů života: smrt by měla nastat rychle, tiše, bezbolestně, ideálně ve stavu bezvědomí - třeba ve spánku. Jen si tak usnout a už se nikdy neprobudit.
Nevyhnutelnost smrti vyvolává v lidech nejistotu a strach. O to větší, že na této planetě a v tomto, nám známém hmotném vesmíru existuje jen jedna jistota a tou paradoxně není LÁSKA, ale SMRT. Jsme totiž smrtelní a jednoho dne zemřeme. Lásku můžeme mít, co by součást našeho života. Ale nemusíme. Kdežto smrt jednou potkáme všichni, a to bez rozdílů.
A ačkoliv si to v žádném případě nahlas nepřiznáme, tak cvičíme, děláme dobré skutky milosrdenství a soucitu a taky hubneme a věříme v Boha, nikoliv proto, že je to správné, ale proto, že si chceme prodloužit život. Jistě můžeme si tak život prodloužit, ale smrti neunikneme. Ale toto, stejně jako lásku může pochopit jedině ten, kdo se staneme člověkem. Když dospějeme. Když pochopíme, kdo vlastně jsme. Já jsem já.
Že jsme duchovní bytosti, jenž se dostali do světa hmoty, aby se naučili vyjádřit se a milovat. Jsme stvořeni k obrazu božímu. A Bůh nás miloval. A jednoho dne se díky smrti vrátí naše duše - naše entita, opět navrátí k stvoření a připojí se ke zdroji. Připojí se jako individuálně se vyvíjející se bytost, který tímto okamžikem, posílí vědomí skupinové psyché, které se říká lidstvo. No čím posílí nebo čím z nás kolektivní psyché zešílí, to je na každém z nás zvlášť. Někdy dál v budoucnu prostě splyneme s jednotou. Proto to není možné už za našeho života. A proto zde není možná tzv. ezoteriky vychvalovaná bezpodmínečná láska. neboť pokud by se realizovala ještě za našeho života odejmutím své lidské přirozenosti a vyvanutím do nicoty, pak si totiž zabíjíme Boha v sobě. Neboť až přijde smrt a zeptá se, cos přinesl Bohu, jako dar svého života, pak vaším výsledkem bude NIC? A proto možná vzniká reinkarnace a karma. Jelikož vám Bůh dá další šanci to pochopit. A znovu a znovu.
Jenže toto může pochopit pouze ten, kdo dospěl k tomu, že se smrti nemusí skutečně bát, jelikož je pak jen součástí celku, jednoty z níž vzešel. V duši a na člověku se to pozná, že je v něm klid. A nemusíte senijakbát a strachovat, jelikož už víte. A nebojíte se nečekaných událostí a zvratů. Ty nám ostatně život připravuje neustále. Osudové rány všeho druhu jsou stále skladem. Ať je to smrt blízkých, rozchod s partnerem nebo odloučení od rodiny a přátel. Jsou to body obratu na naší cestě. Staré necháváme za sebou a před námi se otevře to nové.
Život bez krizí je možný. To, když vytěsníte všechny problémy na druhé lidi a zásadně si odmítnete pokládat otázky a mít pochybnosti o odpovědích. A mnoho z nás se díky tomu soustředí na etiketu. Na vnější zdání toho, co je “dobré” a “správné”. Neklademe životu otázky a tak zůstáváme bez odpovědí. A taky bez odpovědnosti. Nerosteme. Nedorůstáme. Nedospějeme. Nikdy. Protože skutečný růst je podmíněn překonáváním krizí. Ty v nás obnovují a otevírají další duchovní potenciál, o kterém jsme včera ještě neměli ani tušení.
A osud, ten, co nám tyto krize připravuje, nám na nich skutečně participuje díky našemu nevědomí. A jeho spojení s ním. Jsou to naše myšlenky, slova a činy. A zůstávají prosté nebo sprosté. Jsme tu, abychom se vyvíjeli. A jediný, kdo se může svému vývoji vzepřít, jsme my sami. Pak taky nemáme důvod žít. Dostali jsme však dar. Narodily jsme se. Do určitého prostředí a národa. Do určité kultury, doby, a místa. Máme svou barvu pleti a taky svůj přístup k pohlaví. Jsme neustále atakování vnějším prostředím. A vlivu společnosti kolem a lidí nejsme s to uniknout. Rodiče, učitelé, sourozenci, děti, přátelé, kolegové, společnost. To vše utváří naší osobnost. Eliminovat jejich působení na nás, můžeme jen v určité míře. Náš postoj k danému prostředí a věci potom určuje, jaké energie a síly necháme na sebe působit a které nikoliv. Sami si aspoň z 50% rozhodujeme o tom, jaké stránky života si budeme přitahovat. A co na závěr přineseme Bohu jako výslužku.
A tak základní otázka, kdo jsme a co je zde naším úkolem, nás bude atakovat čím dál častěji. A bude nás tlačit k zodpovězení. K zodpovědnosti. Protože za svůj život neseme zodpovědnost především my sami, nikoliv daňová správa. A můžeme po celý život tuto zodpovědnost úspěšně vytěsňovat či popírat. Ale jednoho dne na ní budeme odpovídat stejně. Bude to těsně před smrtí. A pro někoho těch pár vteřin v přítomnosti bude ráj a pro někoho peklo.
Spiritualita znamená, být si vědom sil kolem nás a pouta, které mne táhne více do hloubky k poznávání světa, života a sebe sama. Duchovno se stává další nosnou částí našeho života. Spirituálním se může stát každý z nás. Jelikož se to vždy týká jeho samotného. Jeho vztahu k tomu, co je za tím vším, co jsme až dosud poznali. Čím více se umíme zklidnit od vzruchů vnějšího světa, tím více jsme připraveni navazovat s tímto prvkem našeho já, s naší podstatou kontakt. Někomu to jde lépe v tramvaji, někomu zase v lese. To je jedno kde. To je soukromá věc každého z nás. Chaos vnějších sil a i vnitřní neklid můžeme ztišit jen naším tichem. Nikoliv nadávkami druhým.
Spiritualita je jako láska. Ovšem spiritualita je láska, jenž cítíme k sobě. A je to taky o posunutí hranic. Jsme objevováním sebe sama otřeseni a uchváceni současně. Jen na okamžik se odhrne opona a objeví se přítomnost. To je okamžik, který nikdy nezmizí ze srdce. Ukážeme si absolutno. Navzájem. Já i ego. A tak touha po poznání umožňuje natrhnout ten kabát vnějších zdání a představ (ego) v němž jsme oblečeni a odhalit si svou duši (podstatu). Ale tohle stejně jako lásku k druhému, nelze navodit meditací ani sebevětším úsilím osobního rozvoje. Vzniká v nás. Z nás a současně z milosti podstaty bytí, Boha, říkejme tomu, jak je libo. Vzniká jako vše tady a teď spojením. Dvě zcela rozdílné složky mne (anima a animus) dokáží spolu být spojeny. Pak i já umím být spojen s někým jiným, se svou prací, se svým životem. Spiritualita se nedá popsat slovy. Tu jen prožíváme. A jen tehdy, chceme-li ji sami vyvolat. Nedá se koupit nebo přenést naším láskyplným působením na druhé.
Smrt je iluze. Když totiž nepochopíme, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme, pak umíráme zaživa. A žijeme zbytečně. To, že je naše bytí bez hranic, to víme, ale ve vřavě a hektice všedního dne, se všechny tyto naše vzpomínky na jednotu, kdysi propadly do nevědomí.
Proti strachu a to i nevědomému strachu ze smrti, totiž vždy stojí jeho největší nepřítel. A tím je důvěra. Protože z čeho můžeme mít strach, když důvěřujeme? Jistě. Všichni nás mohou zklamat. I Bůh nás může zklamat. I partner nás může obelhat a stejně tak můžeme obelhávat my sami sebe. A tak důvěřuji, a jsem si při tom všem ovšem vědom, že zklamání je možné. I přes mou důvěru. To, co dělají druzí s naší důvěrou hovoří o nich.
Vždy se můžeme rozhodnout, čím se v životě staneme. Zdali “zacharem” neboli člověkem a nebo jen jeho stínem. Zachar hebrejsky znamená: žít tak, abych vycházejíc ze své atavistické, pudové přirozenosti a při tom dospěl v muže (ženu) tím, že jsi vzpomenu na Boha (podstatu jednoty) sám v sobě.
A všem těm splývalům a mývalům našich srdíček, dovolte mi položit na přetřes pro vás jednu otázku. Zkuste si na ní všichni odpovědět sami. když tolik toužíte po dokonalosti a po duchovním spojení a neustále jej projikujete do druhých (viz článek https://www.facebook.com/notes/witc...) - budete stejně jako chcete splývat se zdrojem, s lidmi s přírodou, s láskou, s partnerem s extází - bude i stejně tak chtít splývat se smrtí? A nebo chcete rovnou tady a teď usnout a už se neprobudit?
😍 MZZ - Wa-jamot libbo be-qirbo
hudba: Byron Metcalf - Heart Warriors - https://youtu.be/5cV5DHaVKv4
Žádné komentáře:
Okomentovat