Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění, jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe zformuloval takto: "Je toto vše, co mi nabízí život? Není za tím i něco víc?"
To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Zvláště, když zjistíme, že to nic, co nás vyplňuje jsme my sami?
Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody, je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud však chci a hledám něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Asi hůl nebo koště nebo přes držku betonovou pavlačí, aby se to srovnalo. Jinak to hledání domnělých jistot ve vztahu, v práci, v politice, v umění, v lásce vede jen k ničení, k tomu, že nás to přeroste a zbyde z nás jen párek ničemů. K ničemu.
Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému.
A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé, to světlé, bílé a láskyplné je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy je ještě něco dalšího. Jiná energie, jiná síla, které jsem začal dle automobilového vzoru začal říkat neutrální. Co je negativní a pozitivní, to víme z fyziky. Ale jak jedna v druhou přechází o tom nemáme ani páru.
Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se tak omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným.
Až když mi tehdy před mým kolapsem srdce někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem. Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Být nic. Ne nikým nebo ničím.
Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji.
To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Zvláště, když zjistíme, že to nic, co nás vyplňuje jsme my sami?
Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody, je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud však chci a hledám něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Asi hůl nebo koště nebo přes držku betonovou pavlačí, aby se to srovnalo. Jinak to hledání domnělých jistot ve vztahu, v práci, v politice, v umění, v lásce vede jen k ničení, k tomu, že nás to přeroste a zbyde z nás jen párek ničemů. K ničemu.
Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému.
A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé, to světlé, bílé a láskyplné je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy je ještě něco dalšího. Jiná energie, jiná síla, které jsem začal dle automobilového vzoru začal říkat neutrální. Co je negativní a pozitivní, to víme z fyziky. Ale jak jedna v druhou přechází o tom nemáme ani páru.
Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se tak omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným.
Až když mi tehdy před mým kolapsem srdce někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem. Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Být nic. Ne nikým nebo ničím.
Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji.
Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou pro ně nelíbivou osobnost, mé falešné JÁ. Mé podstaty a mého nového já, které vzniklo díky nim, se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech života JAKO, se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe = do skutečnosti. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude ...
Pokud svou otázku nikam neodsouvám, mám možnost nazřít řešení. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid, už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete díky ní pochopit, skrze sebe, své tělo, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid.
Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí a blízké pracovní i osobní partnery. A možná ještě více nežli to sami cítíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno mají. Jen se rozhodli ji nevnímat, nevidět, nedotýkat se jí. Vždyť je v ní taková energie, že? Ale asi je jednoduší získávat energii z dramat vyvolávaných mezi sebou než ji hledat v sobě, že?
Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Já sem zase spustil to kyvadlo. To, aby život šel ne podle mne, to by bylo moc podlé přání, ale aby se stával mnou a já jím.
Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co tu najdu, tady teď zkusím žít.
Pokud svou otázku nikam neodsouvám, mám možnost nazřít řešení. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid, už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete díky ní pochopit, skrze sebe, své tělo, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid.
Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí a blízké pracovní i osobní partnery. A možná ještě více nežli to sami cítíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno mají. Jen se rozhodli ji nevnímat, nevidět, nedotýkat se jí. Vždyť je v ní taková energie, že? Ale asi je jednoduší získávat energii z dramat vyvolávaných mezi sebou než ji hledat v sobě, že?
Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Já sem zase spustil to kyvadlo. To, aby život šel ne podle mne, to by bylo moc podlé přání, ale aby se stával mnou a já jím.
Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co tu najdu, tady teď zkusím žít.
MZZ
PS: zkuste si následující cvičení: Sedněte si do sedu s menší oporou zad či tak, aby jste měli dobrý pocit z těla a jeho uvolnění. Na zem či na židli, je jedno. Zavřete oči a nechte pomalu postupně svou pozornost objevovat vaše tělo. Jděte postupně od hlavy až k patám a uvědomujte si jednotlivé části těla, jak podrobně nechávám na vás. Na konci se vraťte někam mezi oči a uvědomujte si dech jako houpačku na které vy visíte. Takže nádech zhoupněte se dovnitř, výdech zhoupněte se ven. Chvíli se tak houpejte a prohlubujte dech.A pak je jedno, kdy se pusťte. Nebojte se ničeho co zažijete. Uvědomte si dech, jak kolem vás houpačkovitě přechází v ten druhý moment a vy jste mezi nimi. A uvědomte si kde jste. A taky to, jak najednou i přes to, jak vnímáte, že se vaše tělo hýbá, si jen uvědomujete i další věc, klid, ticho, zastavení se. Pozor, pro někoho to nemusí být moc příjemné, protože si uvědomíte najednou realitu dvěma současnými způsoby, pohybem těla, střev, dechu, peristaltikou, srdcem a klidem. Zastavením se. To zastavení se proběhne celým tělem. A vyplní ho. Až nyní, když uděláte malý pohyb ucítíte, jej s obrovskou silou. S takovou silou, že když byste s ní naložili neuvážlivě muže i uškodit, tak prosím opatrně. Ti, co se budou moc snažit, vyběhnou z těla a budou to celé muset opakovat. Umění je zůstat v sobě a sebou. Se sebou. Teprve potom můžete začít ovládat sebe i své tělo. Či spíše jinak - naslouchat mu a směřovat jeho pohyby úplně jiným způsobem. Být ničím ve svém těle vám ve využití jeho pohybu dává obrovské možnosti. A ten sex... :)
Děkuji.
OdpovědětVymazat