První typ lenosti - tzv. na pohodlno je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat než je překonávat. když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. Jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů hledáme ovládání od klimatizace. A při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem však ztrácíme kontakt se strukturou života. začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě neexistují a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. A tak vždy být nemusí.
A právě tenhle typ lenosti nás vždy téměř spolehlivě dovede k agresivitě. Když nám někdo postaví do naší prvoplánově naivní cesty překážku rozzuří nás to. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění věcí . Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. Jsme kvůli tomu nespokojení.
Druhý typ lenosti je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázený pocitem, že “jsme chudáci”. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem, abychom udělali něco proti tomu. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu. Uděláme tak často gesto navenek, jakože jsme tu lenost prolomili, ale v sobě si pořád držíme beznaděj. I to samotné gesto, kterým se rozhýbáme a pohneme k nějakému výkonu, je výrazem ztráty odvahy. Už nemáme naději, Jsme nejhorší a nic se mi nepodaří. Stále dokola si to omíláme v hlavě. Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých kolem sebe. Ztratíme odvahu se podívat i sami sobě do očí v zrcadle.
Třetí typ lenosti je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. “Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.” - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru nebo doma. A nebo zalezeme pod peřinu přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Zabijeme ho. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ se snadno zvrtne do ochromující deprese.
Všichni jsme si zvykli používat tři strategie, které se vztahují k lenosti nebo vlastně jakékoli znepokojující emoci. Proboha láska, šup a zdrhnu. Znáte, ne? jsou to tři naprosto bezcenné strategie = STRATEGIE ÚTOČENÍ, STRATEGIE SHOVÍVAVOSTI K SOBĚ SAMÝM a STRATEGIE IGNOROVÁNÍ.
Obzvláště oblíbená je bezcenná strategie útočení. To, když vidíme svou vlastní lenost, kupř. vstávám až v půl jedenácté, tak zatracujeme sami sebe. Kritizujeme se a obviňujeme se za to, že si příliš libujeme v pohodlí, politujeme se, zívneme a spíme do dvanácti. Nevstáváme z postele a vyžíváme se v pocitech špatnosti a viny.
Bezcenná strategie shovívavosti k sobě samým naši lenost ospravedlňuje mnohými argumenty a ještě jí na konci zatleskáme. Ideální slovo výmluvy v tomto případě je: "Já jsem prostě takový.” Nezasloužím si strádání a nepohodlí. A najdu spousty důvodů proč být naštvaný a nebo spát 24 hodin. Sice nás u toho skoro vždy přepadnou pochybnosti nad sebou samým, ale zdárně je zaženeme a sami sebe přesvědčíme, abychom nad sebou zamhouřili oko a své chování si odpustili. Hlavně by nám měli odpustit ti, vůči nimž se v takovýchto chvílích chováme jako naprosto svéhlaví idioti.
Strategie ignorování sice chvíli vypadá, že zabere. Ale když skončí, je síla její negace několikanásobná. Distancujeme se při ní od druhých. Říkáváme si tomu pyšně např. : “dáváme si nyní v manželem ve vztahu odstup” a podobné jiné nesmysly. Otupujeme a oblbujeme sami sebe jen proto, že si chceme udržet od těla NAHOU PRAVDU. Pravdu o tom, jaké je vlastně naše chování vůči sobě a druhým. To pak přepneme ihned na autopilota a vyhýbáme se přílišnému pohledu na to, co děláme špatně. A zdrháme a zdrháme. Co nejdále. Věříte, že většina zahraniční turistiky je založená právě na tomhle?
Co s tím? Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.
V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3x udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může. Ty, dycky ty, já ani náhodou.
To, co pomáhá je soucit, jemnost a něha. Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám (a hysterkám) už nemusíme věřit. Zkusíme dýchání tonglen - http://www.tonglen-tao.cz/p/tonglen.html, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo byla jen syrová emoční energie (A my nevěděli, co s ní. Ta pochází z nedostatečně zpracované vlastní sexuality a začíná v pubertě). Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.
Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita energie, která je pouze neukotvená a neklidná. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem. Je to obrovská možnost transformace. Ta nám totiž odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého utíkat. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít. Někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu.
Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne. Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost = egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli dojít všichni, když bychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.
A přejme si k tomu, co k tomu říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: “Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.”
Žádné komentáře:
Okomentovat