UVĚDOMOVÁNÍ SI SEBE SAMA

Jestliže o tomto jevu slýcháme a čteme o něm dnes už prakticky denně, proč se jej tak obtížně dosahuje? Možná je odpověď uschována v reakcích lidského těla, které provádí různé jemné reakce právě v okamžiku, kdy se na něj soustředí pozornost.

Je to jako když jíme, dýcháme a vnímáme emoce. To vše si naše tělo vstřebává do sebe. Člověk má možnost je určitým způsobem ovládat. A psychologickou kontrolou je právě pozornost. A tak se propojení těchto tří jevů stává potencionálním nástrojem pro vědomí sebe sama.

Pokud žijeme svůj život tak trochu mechanicky, tedy jednáme-li spíše jako dobře naprogramovaný stroj - vstát, zuby, umýt si koutky očí pořádně, kafe, snídaně, svačina dětem, kde je Karel (křeček)... a takhle to jde den za dnem, tak naše vnitřní procesy probíhají v podstatě mimo náš dosah a působení. Cokoliv, co přijde z vnějšku je důležitější než my sami a "uchvacuje" naši pozornost ihned. Na to udržet pozornost na sobě a vnímat se nám tak nezbývá ani čas a ani vůle, která je k tomuto prvku sebekontroly třeba.

Můžeme ji ztrácet v sexualitě a jejím zaujetí protějškem, to je ta zdravější varianta; ta negativní může fungovat v podobě podrážděnosti či zášti. Ale také se můžeme pomořit svou pozorností a ztratit tak svou identitu při rozhovoru, předaném úkolu, kamarádovi, nepříteli, knize, předmětu, jídelnímu lístku, myšlence či jen pouhému vjemu.

Někdy je uchvácení objektem našeho zájmu natolik intenzivní, že už to vypadá jako ve filmu Kristián - https://youtu.be/qk8b1plDxz8 - Zavřete oči, odcházím. V podstatě jde o plýtvání nejjemnější součástí lidské tvořivé energie. A přitom v tomhle stavu totálního zaujetí (bez sebe) se vyskytujeme skoro pořád.

Dobrý obuvnický mistr se toto naučil používat k tomu, aby několik hodin šil "uchváceně" boty, politik se zase "uchvácen" svým projevem a další zase třebas zprávou, kterou píše svému bližnímu. Bez tohoto držení pozornosti v určitém směru nelze udělat žádnou dobrou práci. Takže svou pozornost buď soustředíme a nebo nám jen tak těká. Je přitahována něčím co má silný vliv na naši pozornost - někdo koho máme rádi nebo naopak někdo kdo nás štve. Může to být i dobrá kniha nebo nepříjemný skřípavý zvuk.

Přes všechno naše úsilí je však tato činnost pouze mechanickou reakcí na vnější podněty. A tak se ta jemná substance hmoty, která vzniká v těle mícháním všech tří zmíněných komodit a která slouží k UVEDOMĚNÍ, stačí pouze k tomu, aby se naše pozornost přichytila pouze u jedné věci. Můžeme si být vědomi osoby s kterou mluvíme a nebo svých vlastních slov; můžeme si být vědomi utrpení někoho jiného a nebo bolesti ve svém těle; můžeme si být vědomi určitého výjevu a nebo svých vlastních myšlenek.

V běžném stavu vědomí je naše pozornost je malým trpaslíkem, který poskakuje z místa na místo. jakmile si člověk uvědomí nějaký vnější jev, ztrácí vědomí sebe sama. Proto je sexualita a prožitky lásky a sexu, tak výjimečná síla. Za jistých okolností totiž přinášejí uvědomění si sebe a ZÁROVĚŇ toho druhého. To je předzvěst dalšího stavu vědomí. Ovšem ten těžko dorazí k nepřipraveným lidem, tam jde jen o náhodu a je zcela mimo jejich kontrolu.

Proto je dobré cvičit záměrně rozdělení pozornosti mezi sebe a vnější svět. Takže v něm cvičíme rozdělení jemné hmoty natolik, aby se část zaměřila na nás samé, zatímco druhá je zaměřená navenek. Na cokoliv, co právě zkoumáme a děláme. Díky tomuto rozdělení pozornosti se učíme být si vědomi sebe sama. Cvičením je třebas i to, když s někým mluvíme, když vnímáme současně to, jak se u toho cítíme, co na nás působí a jak na to reagujeme ve svém těle.

Nejprve si tak uvědomujeme sebe sama jen na krátký okamžik. A pak se vaše vědomí pohne směrem k daleko delší a větší soudržnosti i když rozděleno, a to i když budete hodiny mluvit nebo komunikovat se světem venku.

K tomuto stavu nejde dojít "jen tak". Nikdy se z něj nemůže stát zvyk. Hluboká pozornost zaměřená na úkol, na emoce, na fyzické vnímání vlastního těla, na meditaci či mentální cvičení, sama o sobě uvědomování si sebe sama nevytváří. Vše uvedené lze dělat i s nerozdělenou pozorností, když jsem svým "úkolem" uchvácen.

Zvědomování si sebe sama neboli cvičení rozdělené pozornosti totiž vyžaduje přestavbu celého našeho života. Našich názorům, jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním lidem. Dokud věříme, že dokážeme změnit sebe sama nebo jiné lidi; dokud věříme, že máme tu MOC dělat, tedy činit aby věci byly něčím jiným než jsou, tím více se od nás stav uvědomování si sebe sama vzdaluje.

A pak po mnohdy letech tréninku a ne jednoduchého, dojdeme k poznání, že ačkoliv je nesmírně obtížné rozdělit pozornost do dvou směrů, je o dost snazší rozdělit ji do tří. jakkoliv je velice obtížné uvědomovat si sebe sama a zároveň své okolí, může být o dost snazší uvědomovat si sebe sama i své okolí v PŘÍTOMNOSTI NĚKOHO DALŠÍHO.

Většina jevů se pohybuje v triádách, spojením tří sil, viz. : jídla, dechu a emocí. Co je tedy tím třetím činitelem, který je třeba mít na paměti? každý si jej musí najít sám pro sebe, tak, aby mu jeho podoba byla blízká. Někdo má učitele; někdo školu; někdo svůj cíl; své zásady, kterým se v životě naučil; Slunce; vyšší sílu ve vesmíru; a říká jí třeba Bůh.

Naše problémy existují v reálném, buněčném, hmotném světě. Jsou jednou složkou. Naše jemná síla pozornosti, kterou ovládáme je tou další. Obě dvě se neustále vyvíjí, reagují na sebe a neustále spolu komunikují. Tím tvoří napětí. Které je obecně pro život dost škodlivé.

A tak stojím před stromem při cvičení nehybně jako strom. Vnímám svou strnulost v uvolněném postoji, vnímám onen strom přede mnou a současně i to, co mne i ten strom obklopuje. Svět, světlo, tmu, to vše co v danou chvíli pomáhá mi uvědomit si mou individualitu a současně ji rozložit na prvočinitele a uvědomit si, jak malinkou částí světa jsem. Až tento třetí činitel dává vzpomenout si na sebe, na svět zároveň bez toho, že by jej toto uvědomění nějak ohrožovalo ztrátou životní energie, jak se tomu děje zhusta jen ve stavu rozdělené pozornosti na dvě části. Proto to necvičte nikdy sami.

Uvědomění sebe sama tedy musí obsahovat tři prvky. Tři věci, kterých si máme být vědomi. Jsou to tři světy spojené v nás tak, aby vyvažovali to, kam svou pozornost směřujeme. Jeden nás provází na našem konání ve vnějším světě, druhý směřuje s navázáním spojení s tím, co nás převyšuje a třetí zůstává v nás samých. Trvalým nositelem toho, tak často hledaného prvku SEBE-VĚDOMÍ je spojení těchto sil v našem těle. Naše DUŠE.

A to, k čemu ji nasměřujeme je jen a jen na nás.