Dzogčhen

Všední, dualisticky zaměřené myšlení představuje omezené, egocentrické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a odděluje nás od naší pravé podstaty. Rozpoznat a pochopit svůj vlastní neduální prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. Nejsou třeba žádné intelektuální, kulturní, historické či náboženské znalosti, neboť prvotní stav svou vlastní podstatou intelekt a všechny myšlenkové koncepty přesahuje. 

Tibetský výraz dzogčhen (rzogs-chen – počáteční r a koncové s jsou neznělé souhlásky) je protikladem dvou běžných tibetských slov — nepřechodného slovního základu rdzog-pa („úplné, kompletní, vyčerpané, ukončené“) a přídavného nebo podstatného jména čhen-po („velký, velkolepý). Zdá se, že se jedná o výraz, který má praktický původ. Podle encyklopedického tibetského slovníku znamená Bod-rgya-tshig-mdzod-chen-mo, rdzog-chen náboženský výraz školy Ňingma, to jest starého neboli autentického tibetského buddhismu. Část výrazu „dokončení“ se vztahuje k bezusilovnému „příchodu“ nebo „pospolitosti“ přirozené prázdnoty, jasnosti a prostupujícího soucitu. Významová část „velký“ nebo „velkolepý“ odráží způsob uspořádání všech věcí.

Herbert Guenther, čelní západní spisovatel zabývající se tímto tématem, říká, že dzogčhen „je název pro duchovní tradici buddhismu, která zdůrazňuje holistický přístup a odmítá veškeré částečné perspektivy jakožto lokální a dočasné výkyvy uvnitř bezčasového a nelokalizovatelného mystéria, které Bytí jako takové představuje.“ Gene Smith popisuje dzogčhen jako „zkratkovou techniku... obsahující současně přístup, proces, všechna stádia a samotnou realizaci.“

Původy teorie dzogčhenu se nachází ve starším nebo autentickém jógáčára buddhismu. Jeden z nejstarších textů dzogčhenu obsažený v Tandžuru uvádí alternativní název „Pojednání o způsobu meditace podle systému jógáčáry“. Jógáčára buddhismus, přestože se dochoval v Indii, zapustil své kořeny v Číně, kde se rozvinul do charakteristické školy nazývané čchan, což je výraz pocházející z výslovnosti sanskrtského termínu pro jógickou kontemplaci či meditaci (dhjána). Jógáčára buddhismus dosáhl uznání obzvláště kvůli plošné antiintelektuální až antimyšlenkové tendenci. Ve svém důrazu na náboženskou praxi, která se odlišuje od pouhé teorie, přenáší alespoň část základní charakteristiky raného buddhismu. V Číně vedla kombinace s taoistickým ideálem nejednání (čínský výraz wu-wei) k důrazu na rozvoj stabilních, transcendentálních rovin mentálního uvědomění při meditaci v nehybném sezení se zkříženými nohami. Podle tohoto proudu buddhismu představoval jakýkoliv čin mimo meditační sezení (a při meditaci jakákoliv myšlenka) přinejmenším bezvýznamný prvek a pravděpodobně i překážku. Do Tibetu se rozšířil během osmého a devátého století zejména z oblastí ležících na hranicích jihovýchodního Tibetu, dnešní sečuanské provincie.

I když se raný jógáčára buddhismus, který se v Číně transformoval do podoby čchanu, jeví jako prvotní zdroj dzogčhenu, nelze říci, že by byl jediným zdrojem. Úvodem je nutné se také zmínit o synkretistické náboženské filozofii osmého století, jógáčáře a mádhjamice, jejíž stoupenci byli významní učenci: Śántarakšita a Kamalaśíla (750-800). Jednalo se o dominantní buddhistickou ideologii Tibetu z konce osmého století a zastánci jógáčáry a mádhjamiky se mohli po více než sto let vývoje dzogčhenu těšit podpoře ze strany mocných králů dynastie Jar-klung. Bylo by překvapením, kdyby dzogčhen procházel vývinem bez jakéhokoliv vlivu zejména jógáčáry a mádhjamiky, neboť právě ona představovala učení šité na míru pro charakteristickou praxi dzogčhenu, kde se myšlenka díky své transcendentální povaze hledá uvnitř. Přestože pozdější autoři píšící o dzogčhenu mohli okleštit teorie vyvíjejícího se tibetského buddhismu s poukázáním na skutečnost, že prezentují podstatu praxe způsobem, jak ji sami vidí, ovšem jisté zůstává, že dzogčhen, jakožto charakteristické tibetské učení, byl ve svých počátečních vývojových stádiích silně ovlivněn jógáčárou a mádhjamikou.

Dalším zdrojem vlivu na formování dzogčhenu, kromě indické jógáčáry a mádhjamiky, se zdá být středoasijská původní náboženská tradice, která má nejzřetelnější stopy v bönu. Bön, v současnosti heterodoxní učení tibetského buddhismu, si nejen přisvojuje dzogčhen pro sebe, ale také název jednoho z prvních dzogčhenových textů Rig-byed-khu-byung („Kukačka probuzení čistého vědomí“). Je to nápadnou reminiscencí názvů, kterých lze najít v jiných raných bönských textech.

Posledním významným zdrojem dzogčhenu je indický tantrismus. V nejranější prezentaci dzogčhenu se nachází zmínka o probuzení bódhičitty zosobněným Samantabhadrou (tib. Kun-tu bzang-po). Tato zmínka o probuzení bódhičitty (historie tohoto termínu je velmi dlouhá a sahá ještě před období tantrických textů) pochází z indického tantrismu. Per Kvaerne ve svém Úvodu k antologii buddhisticko-tantrických písní píše, „základní koncepcí tantrického buddhismu, stejně jako mahájány, je bódhičitta...“ Kvaerne po identifikaci relativní a absolutní bódhičitty prohlašuje, že relativní bódhičitta „představuje širší kompetenci“ než pouhá śukra neboli (mužské) semeno – je také dechem života. Ve skutečnosti tyto dvě koncepce lze stěží nějak rozlišit. Co se týče absolutní bódhičitty, tvrdí, že je ve své podstatě požehnáním... „které vychází z ovládnutí relativní bóddhičitty a vrcholí úplnou mystickou extází.“

Terminologie bódhičitty v dzogčhenu, která je charakterizovaná prvotním čistým Vědomím jako požehnáním a dispozicí esoterických technik k ovládání energetických proudů, pramení v indickém tantrismu. Kromě terminologického a koncepčního odkazu bódhičitty pro dzogčhen, mohou mít indické tantrické texty jako Guhjagarbha-tantra svůj původ v samotném termínu dzogčhen. Zdá se, že dzogčhen byl v prvopočátcích své praktické existence alternativním překladem (nebo alespoň má určitý původ) indického termínu utpanna sampannakrama (konečný proces, konečné stádium). Svou formou a významem se velmi podobá tibetskému slovu dzogrim, známému a nyní standardnímu překladu výrazu utpanna sampannakrama. V současnosti je sampannakrama v indické tantře spojována s předešlou skupinou meditačních praktik zahrnutých pod názvem utpattikrama (vznikající proces). S rizikem velmi hrubého zjednodušení lze říci, že sampannakrama se zabývá přímým mimokoncepčním pochopením konečného Cíle, zejména skrze praktikování esoterických a jógických technik, zatímco utpattikrama se zabývá relativními koncepty (prostředky vedoucími k Cíli), obzvláště prostřednictvím používání symbolů jako jsou božstva nebo mandaly.

Zdá se, že dzogčhen pozvolna vyústil ve výraz popisující cosi ještě významnějšího než tato dvě stádia či procesy a sice ve smyslu, že sjednotil anebo je sjednocením (juganaddha) dvou stádií — neoddělitelnosti konečného a relativního, neoddělitelnosti dharmakáji a rúpakáji.

Toto není to pravé místo, abychom podrobně stopovali historii rozpolcení tibetské literatury mezi posloupný, aktivní a racionální indický buddhismus a současně vše zahrnující, pasivní čínský buddhismus. Názorové póly patří spíše do symbolické roviny, než že by tvořily historickou či dokonce psychologickou skutečnost, a v tibetské literatuře slouží jako část slovní zásoby pro vyjádření inherentního napětí mezi rozdílnými přístupy k náboženské praxi. Avšak, je nutné si tohoto napětí povšimnout, neboť v tibetském textu častokrát objasňuje odkaz na Indii jakožto původní teoretický zdroj.

Měli bychom také zaregistrovat napětí, které bylo zvlášť zřetelné v průběhu určitých období tibetské historie, mezi exkluzivistickými stanovisky, z nichž jedno tvrdí, že teorie osvíceného byla již dříve objevena v Indii (a nyní se má pouze znovu odhalovat v procesu filologického a intelektuálního zkoumání) a druhé hlásá, že se teorie osvíceného odhaluje v pokračujícím vizionářském procesu.

Současné tradiční materiály o původu a linii dzogčhenu uvádí, že prvním mistrem dzogčhenu byl Garab Dordže. Tvrdí se, že učení dzogčhenu převzal přímo od Vadžrasattvy představujícího aspekt osvícení sambhógakáji. Vadžrasattva jej přijal skrze mentální přenos od Samantabhadry ztělesňujícího dharmakáju osvícené bytosti. Znamená to, že vše prostupující a konečná povaha osvícení — dharmakája (tělo pravdy) zosobněná jako Samantabhadra (všeobjímající dobro) — přenáší vlastní skutečnost na své prvotní vtělení Vadžrasattvu (diamantovou Bytost Pravdy), přičemž se s ní ani neztotožňuje a ani se od ní neliší. Vadžrasattva předává dále odkaz své reality zvláštní bytosti, která je na transcendentální úrovni natolik zjemněná, že se s ní (sambhógakájou = tělem užívání nebo potěšení) může setkat.

Garab Dordže učení obratem předal Maňdžuśrímitrovi, který jím dále zasvětil Śrísimhu. Śrísimha a jeho předchůdci v linii předávání údajně žili v zemi Orgjän (Uddijána), což kdysi mělo být skutečné království rozprostírající se na území dnešního Pákistánu v místech, kde leží údolí Swat. Śrísimha údajně žil přibližně ve stejném období jako tibetský král Thisong Deucän (754-794), kterého proslavila tibetská literatura kvůli pozvání Kamalaśíly a čínského mahájánového mnicha, aby diskutovali o relativních hodnotách svých interpretací buddhismu. Thisong Deucän požádal Padmasambhavu, aby mu poradil, jak uvést učení dzogčhenu do Tibetu. Padmasambhava mu poradil, ať vyšle tibetského překladatele s indickým jménem Vairótsana k učenci Śrísimhovi, aby mu učení předal. Tvrdí se také, že tentýž král pozval do Tibetu jiného Śrísimhova žáka.

Mezi jmény zmíněných v tradičních svědectvích o šíření učení má svůj vyvážený význam právě Padmasambhava („Z lotosu zrozený“). Ačkoliv se na první pohled zdá, že se jeho osobnost vztahovala k vlastnímu šíření dzogčhenu jen okrajově, a to dokonce i na základě tradičních textů, a třebaže stále přetrvávají pochybnosti o tom jestli vůbec nějaký indický charismatik či šaman tohoto jména skutečně existoval, můžeme konstatovat, že postava Padmasambhavy, možná i ve větší míře než samotný Śákjamuni Buddha, zabírá ústřední místo v náboženské víře a rituálech stoupenců Ňingmapy neboli „školy starých“. Věřící, bez ohledu na historické hypotézy, nepochybuje o tom, že dzogčhen se do Tibetu rozšířil díky práci Padmasambhavy.

Ústřední postavení osobnosti Padmasambhavy v tradičních svědectvích o původu a šíření učení dzogčhenu se zcela jasně zobrazí, když se obrátíme na krátký a relativně pozdější dzogčhenový text „Velmi jasný obraz“. Text je zde popisován jako skrytý poklad (terma, /gter-ma/), který ukryl Padmasambhava a později ho objevil společně se svým průvodcem /khri/ Gter-bdag-gling-pa — Gyur-med-rdo-rje (1646-1714), a to s pomocí textu, jehož autorem byl Gter-bdag-gling-půvmladší bratr Lo-čhen Dharmaśrí (1654-1717). Podle tvrzení Khams-sprul Rinpočheho, skrytý poklad „Velmi jasný obraz“ předal Padmasambhava v ústním podání družině bohyň, která ho ukryla pro příští generace, aby byl objeven v určenou dobu a na určeném místě.

Padmasambhavova slova jsou slova osvícené bytosti /bka’/. Gter-bdag-gling-pův text představuje pojednání /bstan-bchos/, zatímco komentář Lo-čhen Dharmaśrího znamená dgongs’-grel, tj. výklad pojednání. Khams-sprul prohlásil, že svůj slovní výklad lze charakterizovat jako sgom-’khrid (meditační příručku) a jak sám tvrdí, „zakládá se na osobní meditační zkušenosti.“

Jeden z veršů textu „Velmi jasný obraz“ říká, že Padmasambhava „je realitou /dngos/ všech osvícených bytostí tří časů“. Ve stejném verši je spolu se svou družkou Ješe Cchogjä líčen jako „vesmírný dělník“.

Kromě toho, buddhistické učení Ňingmapy je kategorizováno na „devět vozidel“: śrávaka, pratjékabuddha, bódhisattva, krijátantra, čarjátantra, jógatantra, mahájóga, anujóga, atijóga. Atijóga jako nejvyšší z devíti vozidel častokrát bývá označována výrazem dzogčhen. Právě atijóga obsahuje vrcholná učení. Každé z předchozích vozidel bývá ve vztahu k vyššímu vozidlu určitým způsobem označováno jako méněhodnotné. Obsahují-li mahájóga a anujóga učení, která se zejména vztahují k utpattikramě nebo sampannakramě, tudíž jsou v porovnání k úplnému učení těchto dvou stádií atijóze méněhodnotná, stále však převyšují učení tří nižších tanter, která zase stojí výše než netantrická učení uskupená jako první tři z devíti vozidel.

Učení obsažená v tantrách mahájógy, anujógy nebo atijógy byla údajně šířena, buď v linii písemných objevů /bka’-ma/ s pomocí nálezu skrytého pokladu (termy), nebo skrze přímý a jasný vizionářský zážitek /dag-snang/. První dvě učení se shodují s termíny ring-brgyud-bka’-ma a ňer-brgyud-gter-ma, o nichž se nachází zmínka v písemných objevech sahajících přes období života Garab Dordžeho a objevení skrytého pokladu až k Padmasambhavovi.

Písma dzogčhenu se dále dělí na tři důležité kategorie: sems-sde (kategorie mysli), klong-sde (kategorie hlubokého středu) a man-ngag-gi-sde (kategorie tajného učení). Občas se tvrdí, že Vairótsana rozšířil do Tibetu první dvě kategorie a třetí Vimalámitra. Posledně uvedené kategorie man-ngag-gi-sde bývá také označována alternativním výrazem snying-thig (ňingthig, kapka srdce). Učení dzogčhenu uváděné pod tímto názvem bylo mistrovským způsobem integrováno s celkovým tělesem scholastického buddhismu a přetransformováno v systematický celek duchovním mistrem a učencem Longčhenpou. Vysvětlení termínů khregs-chod (utnutí rigidity) a thod-rgal (skok) je zahrnuto v atijóze, neboť představují prostředky k dosažení stavů popisovaných v atijóze a v uvedených třech kategoriích. Termín khregs-chod je orientován k hloubce prvotního Vědomí, zatímco thod-rgal k nekonečné jasnosti Mysli. Někdy se zde také zahrnují učení získaná čistým vizionářským zážitkem /dag-snang/. Dgongs-ster je „učení ukryté v transmigračním principu Padmasambhavových druhů k šíření prostřednictvím budoucí emanace.“

*****************************
Prvotní stav

Nauka dzogčhenu je učením o prvotním stavu bytí, jenž je každé bytosti od samého počátku vlastní jakožto její vnitřní, přirozená podstata. Podle Dzogčhenu je prvotní stav - mimo čas, prostor či intelekt - přirozeně čistým a nestvořeným prazákladem veškeré existence, a to současně jak v rovině individuální, tak vesmírné. Realizovat tento stav tedy znamená prožívat sebe sama takového, jakým člověk ve skutečnosti je.

Všední, dualisticky zaměřené myšlení představuje omezené, egocentrické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a odděluje nás od naší pravé podstaty. Rozpoznat a pochopit svůj vlastní neduální prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. Nejsou třeba žádné intelektuální, kulturní, historické či náboženské znalosti, neboť prvotní stav svou vlastní podstatou intelekt a všechny myšlenkové koncepty přesahuje.

Spontánní samoosvobozování

Vlastní metoda dzogčhenu se nazývá samoosvobozování. Při její aplikaci se není třeba ničeho zříkat, od ničeho se očišťovat, ani usilovat o jakoukoliv přeměnu. Na této cestě vnímáme vše, co vzniká v našem karmickém vidění světa a využíváme spontánní schopnosti mysli k dosažení vlastního samoosvobození. Termín "samoosvobozování" by však neměl budit představu, že existuje nějaké "já" či ego, od kterého bychom se měli úsilím osvobodit. Základním předpokladem v dzogčhenu je totiž fakt, že žádný jev nemá svoji vlastní, nezávislou existenci.

Samoosvobozování podle dzogčhenu znamená, že ať už se v rámci naší zkušenosti objeví cokoliv, ponecháme vše takové, jaké to je. Nijak neposuzujeme, zda je to dobré nebo špatné, příjemné nebo nepříjemné, zda souhlasíme či nikoliv atp. Nebudeme-li zároveň v témže okamžiku lpět na tom, co vzniká naší aktivitou, ať je to již myšlenka nebo čin, pak se daný jev spontálně sám od sebe osvobodí. 

ZDROJ: http://www.tantrajoga.cz + internet