Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná.
Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí.
Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže se v tom případě nebavíme o štěstí, ale o tom, že to, pod čím si mnozí štěstí představují, je vlastně závislost.
To skutečně trvalé štěstí lze najít v hloubce svých pocitů uvnitř sebe sama. V srdci. Je to jednoduché. Milujete-li někoho, jste s ním, anebo bez něho? Udělejte to stejně. Prostě buďte se svým srdcem v kontaktu.
Učte se vnímat a rozlišovat své emoce a jejich ozvěny v něm. Najdete je v naší společné komunikaci, v akceptaci toho, že cítíme i strach nebo bolest. V prostém prožívání toho, co k nám přijde ze života.
Někteří jdou za štěstím jako za svým cílem. Proč ne. Cíle nám dávají směr pro každodenní život. Jsou užitečné. Jdeme za tím, co chceme. Cestou zažíváme různá dobrodružství i příkoří. Jako v pohádkových příbězích. Někdy dojdeme až nakonec a uzavře se vše. Splní se náš cíl. Ale splnění cíle ještě nemusí přinést ten očekávaný pocit štěstí. Rozhodně ne toho trvalého.
K tomu nás může cesta dovést, to je pravda. Když si každý její krok prožijeme v našem těle jako odraz našich emocí. Těch, kterými jinak jen tak reagujeme na svět kolem.
A právě tohle je důležitá poznámka. Pořád si během cesty uvědomujme své pocity. A pokud nejsme během cesty šťastní, měli bychom se oprávněně ptát, zda má cenu vůbec někam jít? Je snadné se nechat zabalit do představ o dosažení výsledku a věřit, že na tom závisí naše štěstí. Ne, nezávisí. Mějme cíle, ale připravme se je nechat jít. A stanovit si jiné. Nejde totiž vůbec o plnění cílů, ale o to, že díky nim, stále více a více používáme sami sebe a tím se víc a více poznáváme.
Protože svět kolem nás můžeme poznat jen do té hloubky, do jaké dojdeme s poznáním my sami v sobě. Hlavně se přitom cestování nenechme zmást různými příběhy.
Existuje mnoho příběhů o tom, co obnáší šťastný život. Příkladem může být příběh závisláka - plniče cílů, co tvrdí, že: až toho dosáhnu, budu šťastný. No, dosáhne a stejně nebude, protože pocit dosažení cíle ve vnějším světě přinese jen pocit štěstí na krátkou dobu. A po vystřízlivění se zase hledá další. Jako dávku drogy.
Dalším oblíbeným příběhem je, že za peníze si koupíte štěstí. Kdo přemýšlí srdcem, tomu je jasné, že mít více peněz je bezvýznamné ve srovnání s kvalitními vztahy, starostí se o své duševní a fyzické zdraví a smysluplným životem v souladu s našimi přesvědčeními a hodnotami. Přesto jsou tyto věci bohužel často obětovány ve snaze získat více.
Tyto příběhy přetrvávají, protože podporují současný ekonomický systém, který je navržen tak, aby zvyšoval HDP spíše než aby zlepšoval blahobyt lidí a této planety.
Jedna věc, je důležitá pro tzv. trvale šťastný život. A to jsou vztahy mezi lidmi. Láskyplné, vášnivé i soucitné zároveň. Není snadné je získat. Často si je ani neuvědomujeme a myslíme si, že nás lidé budou milovat jen tehdy, když splníme určitá kritéria.
Ale když někdy zkusíte cestovat jen tak, budete překvapeni stejně jako jsem byl kdysi já. Lidé mě neznámého pozvali klidně k nim domů. A nabídli mi jídlo nebo přístřeší. I když sami měli málo, rozdělili se. O úsměv, o polévku a peníze na cestu. To, co mi zbylo po všech těch útrapách, co tam byly též, byla jejich laskavost, soucit a štědrost.
To byla tedy první věc, kterou krom srdce a cesty poznávání našich emocí můžeme hledat jako spojitost se štěstím ve vnějším světě. Ta druhá je příroda.
Hledat to skutečné štěstí se totiž většinou vydáváme, až když jsme v krizi. Ta vzniká často, když se nám naše domnělé štěstí, kterým jsme dosud žili, jaksi nedostavilo. A právě láskyplná podpora od druhých, úplně cizích lidí, mi mnohdy ukázala to, že krize existují jen a jen v mé hlavě. To bylo tak …
Spal jsem kdysi v jedné kovárně v cizí zemi. Když jsem se ptal na další cestu k jednomu městu, kovář mě vytáhl z domu a ukázal kolem sebe do všech směrů. Zatočil jsem nechápavě hlavou. On se jen usmál a řekl mi, že je to jedno. Ať půjdu kamkoliv, stejně nakonec dojdu tam, kam chci.
Jeho žena mě večer vyprovázela cestou z jejich vesnice a když jsme vyšli ven, ukázala na nebe a řekla, to je taky cesta. Usmála se a odešla. Porazilo mě to natolik, že jsem si kousek vedle na mezi rovnou ustlal. Zíral jsem na hvězdy a najednou mi přišli jiné. Vlastně už od té doby byly vždycky jiné. Nic se nevyrovná obloze poseté miliardami hvězd nad vaší hlavou. A díky tomu i pochopení pocitu svobody i sounáležitosti zároveň.
My lidé jsme se narodili a jeden čas i žili jako přirozená součást přírody. I přesto vše trávíme tolik času v prostorech, které zas tak přirozené nejsou. Nevídáme z nich třeba nebe. Chci tím říct, že ta druhá podmínka k nalezení trvalého štěstí je v uvědomění si toho, jakou moc vůči nám má příroda. Příroda je nezbytná pro naše blaho – proto, abychom se díky ní cítili v bezpečí, klidně a mírumilovně, ale abychom udrželi lidský život pro další generace. Dává nám totiž jako jediná svou náruč matky země bez jakýchkoli podmínek. A to není málo.
Vztahy s lidmi a s přírodou nám mohou dát více než cokoli jiného. Mohou nás díky interakcím s nimi zbavit všech naučených berliček, o které se celý život tak rádi pohodlně opíráme.
A když je odhodíme a pak se takhle rozhlédneme kolem, zjistíme, že jsme díky tomuto poznání svobodní. No a pak nám snad i dojde, co je to štěstí. Že je to sakra krásná věc.
