Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy?
O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv.
Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi zkoušeli pohnout? Došli jsem k profi světovým soutěžím krásy vysportovaného těla mužů i žen, ale jde v nich jenom o tělesnou krásu?
A jde ještě o sport?
A nejsou to jen ony. Velice cool je dneska být „strongman“ nebo pěstovat sílu na klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vahou vlastního těla.
Přemýšleli jsme však nad tím, proč tohle přišlo tak najednou? Kde se vzala, tu se vzala? Když jste cvičili před padesáti lety v garáži, nevěděl o tom nikdo, často ani rodina ne. Díky internetu, a hlavně sociálním sítím se začaly rychle šířit informace. I o tom, jaká jste právě zvedli kila, se dnes dozvíte ihned jednou fotkou z fitka.
A proč s tím, jak vypadají v přiléhavém tílku či plavkách, zaplavují mnozí svět? Jde ještě o sport a o krásu? O chuť se ukázat? Nevím, ale přemýšlel někdo z těchto cvičenců i nad tím, že se třeba jedná jen o náhražku kdysi tak nepopulární činnosti, které se říkalo fyzická práce? Kdy si sport už vlastně uzurpoval původní smysl práce – uvolnit fyzickou energii?
Pozor však. Pohyb má mnoho výhod. Dokáže dobře pomoci změnit naši hmotnost a přispívá ke zdravému životnímu stylu, který je super v prevenci civilizačních chorob. Když cvičím vnímám srdce a působení oběhové soustavy, kostry a samozřejmě svalů. Cvičením se vyplavují do těla endorfiny, tedy hormony štěstí. Takže jsou to i psychická pozitiva a to ve snížení stresu, možné deprese, konfliktních nálad a zvyšování sebevědomí. To vše je ok.
Zkusme se na to podívat ještě trochu jinak. Práce v tom drsném slova smyslu skutečné dřiny hodně ubylo, Spoustu z ní dnes zvládnou stroje, Kdo by si dneska kopal sám studnu, že? Nebo zahloubil základy domu? Těžká práce se vytratila sice ze života, ale ne z podvědomí. Tělo po ní získávalo pocit únavy, který byl důležitým signálem, toho, že člověk pracoval na hranici svých sil a díky tomu měl pocit, že je platným členem společenství. Kdyby nepracoval, propadal by se studem. Odtud endorfiny. To vše se hodilo na těžkou fyzickou práci kdysi. Ne však dnes.
Pro pocit úlevy nahradilo tělo práci sportem, další zátěžovou fyzickou aktivitou, kterou se však v přehnaném slova smyslu ničí víc než předtím těžkou prací. Posilování je fajn, ale podle čeho se řídí vkus cvičenců? S kým se porovnávají? A jak vypadají jejich idoly?
Problémem mužské i ženské generace posledních let se velice plíživě začíná stávat tzv. bigorexie. Můj děda by dnes řekl: „…, no mají švába na mozku z toho, že si myslí, že blbě vypadají“. Ano díky sociálním sítím a internetu dnes obraz dosáhl kamkoliv na planetě. Všude se šíří hračky a vizuální obrazy, které mají až příliš nápadně zvětšený objem hrudníku a svalů všech skupin. Bodybuilder Arnold to možná jen spustil.
A nejsou to jen ony. Velice cool je dneska být „strongman“ nebo pěstovat sílu na klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vahou vlastního těla.
Přemýšleli jsme však nad tím, proč tohle přišlo tak najednou? Kde se vzala, tu se vzala? Když jste cvičili před padesáti lety v garáži, nevěděl o tom nikdo, často ani rodina ne. Díky internetu, a hlavně sociálním sítím se začaly rychle šířit informace. I o tom, jaká jste právě zvedli kila, se dnes dozvíte ihned jednou fotkou z fitka.
A proč s tím, jak vypadají v přiléhavém tílku či plavkách, zaplavují mnozí svět? Jde ještě o sport a o krásu? O chuť se ukázat? Nevím, ale přemýšlel někdo z těchto cvičenců i nad tím, že se třeba jedná jen o náhražku kdysi tak nepopulární činnosti, které se říkalo fyzická práce? Kdy si sport už vlastně uzurpoval původní smysl práce – uvolnit fyzickou energii?
Pozor však. Pohyb má mnoho výhod. Dokáže dobře pomoci změnit naši hmotnost a přispívá ke zdravému životnímu stylu, který je super v prevenci civilizačních chorob. Když cvičím vnímám srdce a působení oběhové soustavy, kostry a samozřejmě svalů. Cvičením se vyplavují do těla endorfiny, tedy hormony štěstí. Takže jsou to i psychická pozitiva a to ve snížení stresu, možné deprese, konfliktních nálad a zvyšování sebevědomí. To vše je ok.
Zkusme se na to podívat ještě trochu jinak. Práce v tom drsném slova smyslu skutečné dřiny hodně ubylo, Spoustu z ní dnes zvládnou stroje, Kdo by si dneska kopal sám studnu, že? Nebo zahloubil základy domu? Těžká práce se vytratila sice ze života, ale ne z podvědomí. Tělo po ní získávalo pocit únavy, který byl důležitým signálem, toho, že člověk pracoval na hranici svých sil a díky tomu měl pocit, že je platným členem společenství. Kdyby nepracoval, propadal by se studem. Odtud endorfiny. To vše se hodilo na těžkou fyzickou práci kdysi. Ne však dnes.
Pro pocit úlevy nahradilo tělo práci sportem, další zátěžovou fyzickou aktivitou, kterou se však v přehnaném slova smyslu ničí víc než předtím těžkou prací. Posilování je fajn, ale podle čeho se řídí vkus cvičenců? S kým se porovnávají? A jak vypadají jejich idoly?
Problémem mužské i ženské generace posledních let se velice plíživě začíná stávat tzv. bigorexie. Můj děda by dnes řekl: „…, no mají švába na mozku z toho, že si myslí, že blbě vypadají“. Ano díky sociálním sítím a internetu dnes obraz dosáhl kamkoliv na planetě. Všude se šíří hračky a vizuální obrazy, které mají až příliš nápadně zvětšený objem hrudníku a svalů všech skupin. Bodybuilder Arnold to možná jen spustil.
Ze začátku se sebou chce jen každý cvičenec něco udělat. Základní sdělení při první návštěvě ve fitku. Zvětšit hrudník, potom přidat trochu tady, trochu támhle. Fenoménem dneška je přece být tak trochu Hulk, ne? Být co největším obrem, s co nejhrozivějším vzhledem. A to vše jen proto, že si myslíme, že takové lidi bere svět vážně.
Svalová dysmorfie je duševní porucha, jež se vyznačuje především zkresleným vnímáním svého těla, abnormálními jídelními návyky a excesivním cvičením. Problematikou této poruchy se zabývají intenzivně hlavně výzkumníci v zahraničí. Tato porucha totiž může mít destruktivní potenciál s děsivými dlouhodobými účinky na zdraví jednotlivce.
A to pro opotřebení pohybového aparátu přehnaným cvičením a také zdravotními riziky spojenými s játry, ledvinami a se srdcem, které jsou způsobeny užíváním anabolik, steroidů a vůbec nadměrného množství podpůrných látek majících stimulovat náš tělesný růst.
Hodně velkou roli v nástupu tohoto onemocnění hrají také kultura mladého vzhledu, který se podsouvá i těm nejstarším lidem. Definujeme si až moc často svoje sebepojetí jako mínění druhých osob, podle již zmíněných interakcí na sociálních sítích.
A pokud považujeme svůj vzhled za naprosto nemožný, můžeme se domnívat, že nás společnost nepřijme takové, jací jsme. To nás vede k vyhýbání se situacím, kdy bychom s druhými mohli mít kontakt. Vede to k destrukci chápání komunikace ve společnosti tak, jak ji známe. Vede to k životu v osamění.
Ale ruku na srdce. Nevyděláváme snad na tom? Aspoň někteří? Vždyť nebýt toho paobrazu Arnolda, kdo by prodával všechny ty dietní plány? Hlavně po vánocích. Nebo zdravé potraviny, přirozené zkrášlovací prostředky a další a další produkty, které všechny spojuje jediné? Všechny vám naslibují opravit vadu ne zrovna ideálního body image. V podstatě neustále lomcují s naším sebevědomím a nutí nám podprahovou představu, že s námi něco není v pořádku. Ubránit se takovému tlaku není lehké.
A to jsem se nezmínil o plastické chirurgii nebo botoxu či liposukci. To je teprve byznys. O nadměrné spotřebě diuretik sloužící k odvodňování těla či příjmu nadměrného množství bobulí s obsahem vlákniny se raději zmiňovat ani nebudu.
Reklama, média a marketing je dnes zaměřen na propagaci nadměrných svalů a muskulatury. Vždyť co např. Avengers v čele s kapitánem Rogersem, který si šel dobrovolně nechat změnit kostru a svaly, ti nepůsobí zrovna podvyživeným dojmem. Možná Doctor Strange anebo Strážci galaxie, ale to byla dycinky divná banda.
Co je na tom obzvláště „chucpe“, je zaměření tohoto vlivového marketingu na dospívající. Když jsem mladým adolescentem, jsem velice citlivý na dojem, kterým působím na druhé. A nejde jen o slova. Hodně hodnotících soudů je vyřčeno neverbálně. Náklony těla k tomu, kdo se nám líbí odstup od těch, co jsou hnusní. Obdivný pohled nebo kriticky povytažené obočí. Či intonace hlasu při komunikaci.
Hledáte-li své místo v životě a máte před očima neustále před očima ideál nedosažitelné krásy, dopadne to pro masu lidí jen dvěma způsoby. Když nezapadnu do kolektivu a dostanu nálepku „ten, který není dost dobrý“, může to člověka dovést až k sebevraždě. A když ne až tak daleko za tuto hranici, dík apatií vůči tomu všemu se začnu přejídat a na fyzické aktivity kašlu. Nastoupí odpor vůči tělesné aktivitě. Od třicátých let se v měřeních celosvětové populace opakovaně zvyšuje její tělesná hmotnost. V posledních letech, a to především u mužů se trend zvyšování hmotnosti objevuje i v ČR.
První způsob reakce jsem již snad dostatečně popsal v předešlém odstavci. A ten druhý, ta iluze, která nás takto posedává den, co den, je o to horší, že před třiceti lety byl na mediálním trhu jeden až dva fitness časopisy. Dnes jsou jich stovky. A dále jsou na fitness specializované TV a internetové pořady a kanály. Lidé si ale neuvědomují, že idoly v nich ukázané jsou profesionální kulturisté, kteří posilování věnují svůj veškerý čas, na rozdíl od všech běžných mužů a žen, kteří se musí starat o rodinu a chodí do práce.
Práce, která je však povětšinou fyzicky neaktivní a nedokáže je naplnit endorfiny, a tak jejich uvolnění musí hledat někde jinde. Hurá do fitka. A jsme zase na začátku dosud bludného kruhu.
Učebnicový termín pro tuto absenci chápání vlastní tělesné normálnosti je „body dysmorphic disorder“ (BDD). Osoba s BDD se může obávat o celkový vzhled svého těla a může vnímat specifickou chybu ve svém fyzickém vzhledu. A nejde o to, zda je vada skutečná, nebo jen domnělá. To je zde vedlejší. Pro ně existuje. A tak neustále přehnaně kontrolují svůj odraz v zrcadle.
Diagnostický a statistický manuál duševních poruch kategorizuje tento stav jako obsedantně-kompulzivní poruchu, protože to je to, co děláme: jsme natolik posedlí svým tělem, že se zabíráme svým odrazem v zrcadle natolik, že v něm možná žijeme aktivněji nežli v realitě. A stáváme se tak pomalu společností nikoliv Herkulů, ale Adonisů.
Kdo by nás dnes jako zemi asi tak bránil, kdyby k nám vtrhli nějaké barbarské hordy? A všichni Adonisové by zmizeli jako první, to proto, aby si nepomačkali svaly?
A jen pro úplnost, tento text není zaměřen proti cvičení a posilování a kultuře zdravého těla. Tomu všemu autor fandí. Ale někdy je dobré přemýšlet o věcech dopředu. O tom, jak žijeme a jak komunikujeme. Pozorujme se skutečně se vším všudy. Rozlišujme to, co je zdravé pro nás a co nikoliv. A zkusme na to vše zmíněné myslet dříve než zase zvedneme činku.
