Lenost 3x a dost...

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu. První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí v nás vytváří postoj “je mi to úplně fuk”. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, v kterých můžeme lehce uvíznout. Jediná možnost, jak je spolehlivě překonat, je to, že je vědomě prozkoumáme a tím rozpustíme jejich sílu. 

První typ lenosti - tzv. na pohodlno je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat než je překonávat. když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. Jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů hledáme ovládání od klimatizace. A při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem však ztrácíme kontakt se strukturou života. začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě neexistují a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. A tak vždy být nemusí. 

A právě tenhle typ lenosti nás vždy téměř spolehlivě dovede k agresivitě. Když nám někdo postaví do naší prvoplánově naivní cesty překážku rozzuří nás to. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění věcí . Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. Jsme kvůli tomu nespokojení.

Druhý typ lenosti je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázený pocitem, že “jsme chudáci”. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem, abychom udělali něco proti tomu. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu. Uděláme tak často gesto navenek, jakože jsme tu lenost prolomili, ale v sobě si pořád držíme beznaděj. I to samotné gesto, kterým se rozhýbáme a pohneme k nějakému výkonu, je výrazem ztráty odvahy. Už nemáme naději, Jsme nejhorší a nic se mi nepodaří. Stále dokola si to omíláme v hlavě. Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých kolem sebe. Ztratíme odvahu se podívat i sami sobě do očí v zrcadle. 

Třetí typ lenosti je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. “Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.” - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru nebo doma. A nebo zalezeme pod peřinu přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Zabijeme ho. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ se snadno zvrtne do ochromující deprese.
Všichni jsme si zvykli používat tři strategie, které se vztahují k lenosti nebo vlastně jakékoli znepokojující emoci. Proboha láska, šup a zdrhnu. Znáte, ne? jsou to tři naprosto bezcenné strategie = STRATEGIE ÚTOČENÍ, STRATEGIE SHOVÍVAVOSTI K SOBĚ SAMÝM a STRATEGIE IGNOROVÁNÍ.

Obzvláště oblíbená je bezcenná strategie útočení. To, když vidíme svou vlastní lenost, kupř. vstávám až v půl jedenácté, tak zatracujeme sami sebe. Kritizujeme se a obviňujeme se za to, že si příliš libujeme v pohodlí, politujeme se, zívneme a spíme do dvanácti. Nevstáváme z postele a vyžíváme se v pocitech špatnosti a viny.

Bezcenná strategie shovívavosti k sobě samým naši lenost ospravedlňuje mnohými argumenty a ještě jí na konci zatleskáme. Ideální slovo výmluvy v tomto případě je: "Já jsem prostě takový.” Nezasloužím si strádání a nepohodlí. A najdu spousty důvodů proč být naštvaný a nebo spát 24 hodin. Sice nás u toho skoro vždy přepadnou pochybnosti nad sebou samým, ale zdárně je zaženeme a sami sebe přesvědčíme, abychom nad sebou zamhouřili oko a své chování si odpustili. Hlavně by nám měli odpustit ti, vůči nimž se v takovýchto chvílích chováme jako naprosto svéhlaví idioti.

Strategie ignorování sice chvíli vypadá, že zabere. Ale když skončí, je síla její negace několikanásobná. Distancujeme se při ní od druhých. Říkáváme si tomu pyšně např. : “dáváme si nyní v manželem ve vztahu odstup” a podobné jiné nesmysly. Otupujeme a oblbujeme sami sebe jen proto, že si chceme udržet od těla NAHOU PRAVDU. Pravdu o tom, jaké je vlastně naše chování vůči sobě a druhým. To pak přepneme ihned na autopilota a vyhýbáme se přílišnému pohledu na to, co děláme špatně. A zdrháme a zdrháme. Co nejdále. Věříte, že většina zahraniční turistiky je založená právě na tomhle?

Co s tím? Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3x udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může. Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá je soucit, jemnost a něha. Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám (a hysterkám) už nemusíme věřit. Zkusíme dýchání tonglen - http://www.tonglen-tao.cz/p/tonglen.html, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo byla jen syrová emoční energie (A my nevěděli, co s ní. Ta pochází z nedostatečně zpracované vlastní sexuality a začíná v pubertě). Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita energie, která je pouze neukotvená a neklidná. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem. Je to obrovská možnost transformace. Ta nám totiž odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého utíkat. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít. Někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. 

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne. Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost = egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli dojít všichni, když bychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co k tomu říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: “Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.”

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Ch%C3%B6gyam_Trungpa

ORGASMOTERAPIE aneb co je to NEURÓZA = PANCÍŘ DESTRUKTIVITY, SADISMU A AGRESE

Základním znakem charakterové neurózy je neuvědomování si nemoci. Pacient při ní nepociťuje, že je nějakým způsobem nemocný. Neurotické charakterové rysy jsou natolik součástí charakteru, že se pacient ani při své stydlivosti, vzteklosti či s kompulzivně-neurotickým smyslem pro pořádek, nemusí cítit nijak „nemocný“ (Reich, 1990a). Chování takovýchto lidí však může mít patogenní vliv na okolí (Müller (ed.), 2006). Často své chování obhajují tím, že jsou prostě takoví, že to je jejich charakter. Což není pravda, protože charakter je takový jaký je, ze specifických důvodů, které lze odhalit, a charakter změnit. Proto je možná analýza neurotického charakterového rysu, stejně jako symptomu. Pokud se u člověka objeví neurotické symptomy (patologický stud, úklid jako nutkavý obřad, apod.), pak je tento stav již pociťován jako nemoc. Občas se stane, že jsou symptomy v člověku zakořeněny tak hluboce, že vypadají jako charakterové rysy (chorobná metodičnost, nutkavé počítání).

Psychická struktura neurózy obvykle koresponduje v opačném pořadí s vývojem dané neurózy. To, co bylo v dětství vytěsněno nejdříve, je uloženo nejhlouběji a naopak. Nicméně veškeré minulé zkušenosti stále žijí v osobnosti člověka a jeho charakteru. Charakter má mnoho vrstev, které se jedna na druhou časem vrství. Každý konflikt zanechává v osobnosti stopu, která se projevuje jako tzv. kalcifikace charakteru. Funguje automaticky, člověk ji nevnímá jako něco cizího, jen pociťuje určitou ztrátu spontánnosti či strnulost (Reich, 1993). 

Pokud je těchto „zatvrdlých“ konfliktů mnoho a fungují kompaktně a automaticky, pak hovoříme o „pancíři“ („armor“), který obklopuje celého člověka. Jeho úkolem je chránit jedince od nepříjemných prožitků a bolesti, zároveň ale omezuje prožívání slastných pocitů. Pancíř je tedy výsledkem vrstvením obranných mechanismů a udržuje neurotickou rovnováhu daného jedince. Protože je obranným mechanismem celý charakter člověka, mluvil Reich o „charakterovém pancéřování“ („character armoring“) Ega proti vnějšímu světu a Idu (Reich, 1990a; Reich, 1993).

Analytik při charakterové analýze pracoval postupně na rozrušování obranného pancíře, vrstvu po vrstvě. Úspěšné odstranění pancíře vedlo k uvolnění nahromaděné úzkosti. Až poté se mohlo přistoupit k uvolnění energie a ustavení orgastické potence (Reich, 1990a; Reich, 1993).
Důležitým jevem při analýze byla agrese, často však ve skryté formě. U neurotických pacientů byl dle Reicha vždy přítomný latentně nenávistný postoj k analytikovi. Jakmile se analytik začal dotýkat obranných a ochranných mechanismů pacienta, začal se pacient zlobit. Reich vycházel při analýze charakterů z analýzy sexuálního chování (Reich, 1993). Klinické zkušenosti ukázaly, že genitální energie neurotických pacientů nemůže být použita pro genitální uspokojení, protože je svázaná v pancíři a přeměněna na agresivitu a destruktivní tendence (Reich, 1993). Podle Reicha a teorie sex-ekonomie neexistuje primární biologický charakter destruktivity. Stejně jako zvířata zabíjejí jen proto, aby si zachovala vlastní život, nikoliv proto, že z toho mají slast. Tehdy používaný termín „pud smrti“, vůle zemřít, byla dle Reicha produktem neurózy. Úzkost ze smrti zastupovala katastrofickou úzkost (úzkost z nějaké katastrofické události) a ta genitální úzkost (úzkost z genitálního podráždění). Touha po smrti byla tedy dle Reicha touhou po odstranění nesnesitelného napětí vycházejícího z přílišné orgastické tenze (Reich, 1993; Reich, 1933b). 

Destruktivní pud je dle Reicha reakcí na odepření uspokojení pudu, je druhotně vzniklým pudem závislým na tom, jak je uspokojen „pud po výživě“ a sexualita (Reich, - 65 - 1933b). Podle Reicha není agrese pud v pravém slova smyslu, ale je nezastupitelným prostředkem pudového uspokojení. Agrese pro něj nebyla synonymem zlého, vnímal ji spíše ve smyslu průbojnosti a energičnosti. Původně byla agrese prostředkem pro uspokojení životně důležitých potřeb. Existuje i sexuální agresivita, sama o sobě je dle Reicha nepatologická, ale v situaci, kdy sexualita není uspokojena, přehluší agresivita potřebu lásky, a tak vyřadí původní cíl slasti. 

Agrese (dříve jen jako prostředek k uvolnění tenze) se samotná stane aktem uvolňujícím tenzi a začne být slastná. Tak vzniká sadismus. Každé ničivé jednání je reakce organismu na neuspokojení životně důležitých potřeb, zvlášť těch sexuálních (Reich, 1993). Tělesným podkladem destruktivního pudu je přesunutí sexuálního vzrušení na svalový systém (Reich, 1933b). Energii, která je přítomná v destrukční agresi a sadismu, lze za příznivých podmínek uvolnit a přeměnit na energii genitální (Reich, 1993). Destruktivita je, jak již bylo řečeno, také často skrytá v pancíři. Tato destruktivita uvězněná v charakterovém pancíři není nic jiného než vztek, který člověk pociťuje nad frustrací v životě a z nedostatku sexuálního uspokojení. Reichova zkušenost při terapii byla taková, že jakmile došlo k prolomení pancíře, vždy se objevila agresivita (Reich, 1993). Slast z destruktivity je tedy dle Reicha pouhou reakcí na zklamání v lásce nebo její ztrátu. Sklony k destruktivitě, sadismus a agrese jsou produktem neurózy a nejsou dle Reicha primárním pudem. Když se jedinci nedaří získat lásku či uspokojit sexuální potřeby, začne nenávidět a tuto nenávist zároveň potlačovat. Potlačovaná nenávist vyvolává vždy nějakou formu úzkosti (Reich, 1993). 

Charakter-analytická vegetoterapie neboli zkráceně vegetoterapie je léčebná metoda, která vznikla, když Reich zapojil do charakterové analýzy také práci s tělem. Objev, že potlačované afekty a charakterové pancíře se „ukládají“ v podobě svalových spasmů v těle, posunul charakterovou analýzu k léčebné technice, která se definitivně zaměřila na tělo (Reich; 1990a). Název charakter-analytická vegetoterapie vyjadřuje, že se tato metoda zaměřuje na práci s fyzickým i psychickým aparátem, tělesnými projevy emocí a energetickými pochody v těle. Pomocí charakterové analýzy se uvolňují emoce z charakterového pancíře, pomocí vegetoterapie ze svalového pancíře (viz dále).30 Vegetoterapie se zabývá tělesnými postoji a svalovými spasmy v těle, fyziologií a poruchami rovnováhy vegetativního nervového systému. Práce na svalových a charakterových pancířích se v této technice prolíná. Obě mají při léčbě svůj smysl, někdy jsou uplatňovány souběžně, u někoho se nejprve pracuje na svalovém pancíři, u někoho na charakterovém. Cílem vegetoterapeutické léčby je odstranění svalových pancířů, mobilizace plazmatického tok, volného proudění vegetativní energie, a obnovení funkce orgastického reflexu (který bude popsán dále). Protože volnému toku biologické energie zabraňují právě svalové pancíře (Reich, 1990a; Reich, 1993). 

Svalový pancíř je obranný mechanismus podobně jako charakterový pancíř. Má stejný účel jako charakterový pancíř v psychické sféře, ale působí na úrovni fyzického těla. Tento pancíř vytváří svalové spasmy a zároveň zabraňuje životní (biologické) energii volně proudit a jeho původně racionální ochranná funkce, se stává omezující (Reich, 1990a). 

Projevy svalového pancíře jsou terapeutovi patrné hned při prvním pohledu. Držení těla, postavení končetin, hrudníku, způsob dýchání, výraz ve tváři, atd. To vše je „výrazem“ těla, který ukazuje na blokace v různých jeho částech (Reich, 1990a). Pacient si není svého pancíře vědom. Vnímá jen pocity strnulosti, prázdnoty, apatii, neklid, nauzeu, atd. Pokud je pancíř přítomen delší dobu, ovlivňuje také tkáně a orgány a pacient přichází se zřejmými somatickými potížemi (žaludeční vředy, artritida, angina pectoris, aj.) (Reich, 1990a). 

Tělesné reakce některých pacientů mohou být při terapii velmi silné, někdy dokonce nebezpečné, proto Reich trval na tom, aby tento typ terapie byl prováděn pouze lékaři. Také se obával, aby lidé, kteří neprošli výcvikem, nezpůsobili pacientovi újmu, nebo aby tuto metodu neaplikovali jen povrchně nebo ji nedezinterpretovali. Tyto obavy zabránili širší popularizaci charakter-analytické vegetoterapie. Reich ve svých publikacích nikdy neuváděl detailní návod použití techniky pro terapeuty a dával přednost osobnímu výcviku terapeutů (Sharaf, 1994). Nicméně některé informace přesto publikoval a z těch nyní můžeme čerpat. Lze říci, že při dotýkání se pacienta používal zejména palec nebo dlaň ruky a jejich tlakem na určitou oblast těla – čelist, krk (sanice), hrudník nebo záda, uvolňoval svalové spasmy v daných oblastech. Tento tlak často vyvolal u pacientů bouřlivou reakci – pláč nebo vztek.31 Tyto dotyky, či spíše tlak na určité, přesně určené oblasti těla si nesmíme představovat jako určitý druh masáže. Cílem bylo uvolnit svalové spasmy, svalový pancíř a emoce v nich svázané. Uvolnění zablokovaných pocitů prostřednictvím projevů hněvu nebo touhy byla většinou doprovázena volnějším, plnějším a snazším dýcháním (Reich, 1990a, Reich, 1993).
Cílem vegetoterapie je obnovit plazmatický tok v pánvi, ale s rozrušováním pancířů se začíná vždy u toho nejvzdálenějšího k pánvi. Obvykle se začíná u obličejových svalů, tedy u prvního a druhého segmentu. Ke každému okruhu se přistupuje postupně, nicméně se nejedná o mechanický a rigidní postup, vždy se pracuje s celkem a každé uvolnění jednoho pancíře uvolní energii, která usnadní rozrušení okolních bloků. Například práce na krčním segmentu díky dávivému reflexu uvolní čtvrtý a pátý pancířový okruh (viz následující popis) (Reich, 1990a).

 *************

První okruh pancíře se nazývá oční (okulární). V této oblasti pozorujeme u zablokovaných jedinců kontrakci a imobilizaci téměř všech svalů oka, očních víček, čela, slzných žláz, apod. Čelo je strnulé, oči vypouklé nebo bez výrazu, obličej vypadá jako nasazená maska. U schizofreniků je výraz očí prázdný. Pacienti často nedokáží napodobit úlek či oči zeširoka otevřít (Reich, 1990a).

Druhý, tj. orální okruh zahrnuje veškeré svalstvo brady, hltanu, týlu a svaly okolo úst. Tyto svaly jsou vzájemně funkčně spjaty. Osvobození od dávivého reflexu dokáže mobilizovat segment úst. Sevřená čelist vyjadřuje potlačovaný hněv (Reich, 1990a). 

Třetí segment je v oblasti krku, zahrnuje hluboké svaly krční, sval kožní, zdvihač (kývač) hlavy a také jazyk, protože ten je anatomicky spjat s touto oblastí více než se svaly druhého segmentu. Na pohybu ohryzku můžeme vidět, zda-li pacient vztek předstírá, a kdy je impulz k pláči „polknutý“. Blokace v této oblasti se vyznačuje „polykáním“ emocí. Tento pancíř lze částečně uvolnit prací s povrchovými svaly krku, bohužel se ale takto terapeut nedostane ke svalům hrtanu, které jsou také v křeči. Ty lze opět uvolnit tlakem na pacientovu sanici a uvolněním dávivého reflexu, kdy excitační vlna probíhá v opačném směru než při „polykání“ slz a vzteku. Uvolnění dávivého reflexu má díky jeho vlivu na dýchání a roztažení bránice také pozitivní vliv na čtvrtý a pátý segment (Reich, 1990a).

Čtvrtý segment se nazývá hrudní. Zahrnuje mezižeberní svaly, velký prsní sval, deltové svaly, svaly na lopatkách a mezi nimi. Jeho zablokování se projevuje zdviženým hrudním košem, imobilitou hrudníku, chronicky špatným způsobem nadechování a celkově mělkým dýcháním. Přítomny jsou také spasmy okolo jícnu, průdušek a v oblasti trapézových svalů. Způsob dýchání je významný při potlačování všech druhů emocí. Zablokování oblasti hrudníku je velmi závažné a často představuje hlavní oblast pancéřování organismu. Projevuje se jako přehnaná ukázněnost, sebeovládání, rezervovanost, lpění na sobě. Pokud není tato oblast zablokována, pocity mohou volně proudit. Na tělesné úrovni se chronická blokace projevuje jako sklon k vysokému krevnímu tlaku, bušení srdce a úzkosti, či jako náchylnost k plicním a srdečním onemocněním. Zablokovaný jedinec není schopen zuřivého vzteku ani srdečného pláče. Jeho vztek je chladný, pláč a touha jsou pro něj známkou slabošství. Stažená ramena dobře ilustrují stav „odtažení se“(viz dále). Pro rozbití hrudního pancíře je třeba uvolnit emoce vzteku, touhy i smutku (Reich, 1990a). Paže patří k hrudnímu segmentu a jejich nešikovnost či „neohrabanost“ má také souvislost s hrudním pancířem. Projevem neinhibovanosti paží je manuální zručnost, blokace naopak provází nešikovnost rukou. Zvláště v situacích, kdy má být jejich pohyb asociován s touhou, žádostí či jinými emocemi (někoho obejmout, pohladit). Nešikovnost rukou je spojena s celkovou nepřístupností a tvrdostí (Reich, 1990a). Zablokování hrudního segmentu je spjato s emocionálně významným zlomovým okamžikem v životě dítěte. Při odstraňování hrudního pancíře nutíme pacienta dýchat - hluboce a vědomě. Přitom vyplouvají na povrch vzpomínky na traumatizující zážitky, špatné zacházení, nešťastné lásky, atd. (Reich, 1990a). Pacienti si také často stěžovali na pocit „uzlu v hrudníku“ (globus hystericus), který bylo možné rozrušit stlačením hrudníku směrem dolů. Při tomto stlačení se uvolnil spoutaný vztek a úzkost a pacient vykřikl (Reich, 1990a). 

Pátý segment se nazývá brániční, tvoří ho bránice a orgány pod ní uložené. Tento okruh vede vpředu přes epigastrium, spodní část hrudní kosti, zpět podél nejspodnějších žeber dozadu k zadnímu úponu bránice, tj. k desátému, jedenáctému a dvanáctému hrudnímu obratli. Tento okruh tedy zahrnuje bránici, žaludek, solar plexus, slinivku, játra a dva svalové svazky vedoucí podél nejspodnějšího hrudního obratle. Projevem bráničního pancíře je také lordóza páteře (Reich, 1990a). Při úleku se člověk mimovolně nadechne a zadrží dech. A právě zadržení dechu je způsob, jak odvrátit slastné pocity v břiše nebo v genitálu. Cílem uvolnění bráničního bloku je spontánní brániční pulzace. Bránice je v důsledku bloku imobilní a pacient má mělké dýchání a neumí plně vydechnout. Pokud má pacient vydechovat vědomě, musí vyvinout velké úsilí a překonat svalové spasmy bránící plnému výdechu. Pokud pacientovi zatlačí terapeut asi 3 cm pod dolním okrajem hrudní kosti, pacient se bude reflexivně bránit. Při snaze prolomit brániční pancíř se snaží terapeut opakovaně uvolňovat dávivý reflex a nutit pacienta, aby přitom vědomě a hluboce dýchal. Pokud byly již předtím uvolněny bloky uložené výše, tak k uvolnění bráničního bloku dojde vždy opakovaným uvolňováním dávivého reflexu (Reich, 1990a). Jakmile je bránice uvolněna a dýchání funguje plně a spontánně, dostavují se první mimovolní křeče a začíná se nám ukazovat první a zatím neúplný obraz orgastického reflexu (viz dále). Trup se s každým výdechem snaží přitisknout k horní části břicha, která je vtahována dovnitř. Hlava je zakloněná, konec krku se snaží přiblížit dopředu směrem ke konci pánve. Tento postoj vyjadřuje „odevzdání se“ (obr. č. 10). Při prolomení bráničního bloku se často objevuje zvracení (kterého pacient nebyl dříve schopen), protože pancéřový okruh již nebrání peristaltickému vlnovitému pohybu tělesné energie, potažmo i tělesnému obsahu (Reich, 1990a). Pokud pancéřový blok zabrání pohybu vyjadřující „odevzdání se“, pak je impuls k „odevzdání se“ transformován do vzteku. Pokud nemůže proud biologické energie vést tělem podélně, protože mu v tom brání příčné pancířové bloky, pak jsou při léčebných snahách výsledkem pohyby pánve ze strany na stranu, jakési „ne-ne“ proti léčebným zásahům (Reich, 1990a). 

Šestý okruh je v oblasti střední části břicha. Zahrnuje svaly přímého břišního svalu, dva laterální svaly (Transversus abdominis) a svaly v dolní části zad podél páteře. Tento segment jde uvolnit opět tlakem na konkrétní svalové partie, snadněji než všechny ostatní segmenty. Poté, co je pancíř uvolněn, může terapeut přistoupit k poslednímu segmentu (Reich, 1990a). 

Sedmý segment pancíře se nazývá pánevní. Zahrnuje prakticky všechny svaly v oblasti pánve. Patří sem také dolní končetiny, které jsou jakýmsi prodloužením pánevního pancíře. Pánev je stažená, „mrtvá“. Břišní svaly nad sponou stydkou, přitahovače stehen i hýžďové svaly jsou bolestivé. Mezi symptomy patří gynekologické a urologické potíže. Genitál je příliš vzrušivý nebo naopak úplně necitlivý (Reich, 1990a). Tzv. „umrtvení pánve“ neboli potlačení všech pocitů procházejících pánví (tudy často prochází vzrušení) má stejně jako umrtvení břicha (v žaludku se často „usidluje“ úzkost) za úkol vyhnout se úzkosti, případně slasti. Reich měl například pacientky, které se snažily zahnat vlny pocitů v břiše patologickým přejídáním. Nebo holčičku, která úzkostné pocity v břiše zaháněla naprostou nehybností těla a neustálou masturbací (říkala, že se nesmí hýbat, jen smí mačkat klitoris, aby strach a úzkost zahnala) (Reich, 1993). 

Podle Reicha existuje tzv. „pánevní úzkost“ a „pánevní zuřivost“. Nastává tehdy, pokud pánevní pancíř zabraňuje rozvoji mimovolních pohybů, tzn. že křeče uvolňující napětí nemohou projít pánví a pocity rozkoše jsou přeměněny na zuřivost. Potlačovaná zuřivost je přeměňována na svalové spasmy (Reich, 1990a). 

Reichovy zóny a čakry. Sedm pancířových okruhů možná až nápadně připomíná sedm nejdůležitějších čaker hinduistické jógové tradice. Nicméně Reich při popisu pancířových okruhů o čakrách nikdy nemluvil. Naopak hodnotil techniku jógových dechových cvičení jako pravý opak dechové techniky, kterou užíval k reaktivaci vegetativních afektivních impulsů svých pacientů. Cílem jógové praxe je totiž dle Reicha přemoci afektivní impulsy, a tím navodit klid. Rozšíření jógových technik do Ameriky a Evropy připisoval Reich snaze Evropanů, jak najít způsob, kterým lze ovládnout přirozené impulsy těla (tedy prostřednictvím cvičení) a zároveň nebýt ve stavu úzkosti (Reich, 1993). 

Pokud je léčba úspěšná, objeví se po prolomení všech svalových pancířů tzv. orgastický reflex. Orgastický reflex je souhrn spontánních, mimovolních, bezděčných pohybů těla, kterým lze zabránit jen s velkou námahou. Reich tyto pohyby nazval orgastický reflex, protože se tyto pohyby objevují při orgasmu u orgasticky potentních osob a mají reflexivní charakter (Reich, 1990a; Reich, 1993). Pokud se podaří úspěšně prolomit segmentální pancíře, pak může volně proudit biologická energie, a je možná tzv. orgastická pulzace a s úplným rozpadem pancíře přichází také orgastické křeče. První známkou toho, že pancíř povoluje jsou klonické záškuby svalů, pocit mravenčení nebo píchání. Pokud se podaří rozrušit všechny svalové blokace bránící volnému toku energie, pak pacient prožívá zřetelné vlnovité pulzace nahoru směrem k hlavě a dolů směrem ke genitáliím (Reich, 1990a). Orgastický reflex může být prožíván, aniž by byl pociťován silný růst vzrušení a jeho vybití jako při orgasmu. Podmínkou jsou silné pocity příjemného proudění - to je někdy zaměňováno s tzv. působením sil kundaliny procházející skrze celé tělo, zejména pak pánví, spontánní, křečovité záškuby celého těla (Sharaf, 1994). 

Alexander Lowen, který touto léčbou u Reicha také prošel (poznamenal na základě vlastních zkušeností), že člověk může prožít orgastický reflex, ačkoliv při pohlavním styku není orgasticky potentní. Prožít orgastický reflex je snazší (Lowen, 2002). Po vymizení úzkosti a vzteku se pravidelně objevují pohyby pánví nahoru a dopředu, které vyjadřují určitou touhu a odevzdání se. Někdy mají pacienti jako obranu proti nekontrolovatelným křečovitým pohybům snahu nahradit tyto mimovolní pohyby nepřirozenými, zrychlenými pohyby nebo naopak úplnou nehybností (podobně jako při sexu). Na náhlý průtok energie reaguje často organismus novým zablokováním. Pozorování tělesných projevů nahého nebo téměř nahého těla dovolilo Reichovy pozorovat tělesné změny, nejhlubší emoce a tok biologické energie, kterou začal nazývat „bio-elektřina“ (Reich, 1990a; Reich, 1993). Orgastický reflex je přirozený proces, který fungoval dávno předtím než člověk začal používat slova. Proto je dle Reicha komplikované tyto přirozené fenomény popsat slovy. K porozumění orgastického reflexu nám může pomoci představa pohybujícího se červa. Jeho pohyb je vlnovitý, rytmický. Podobný způsobem funguje také orgastický reflex. Vlna podráždění probíhá přes hlavu, krk, hrudník, nadbřišek, podbřišek, pánev a dále postupuje do dolních končetin. Jestliže se někde v těle utvoří blok, tato vlna se přeruší. Podobně jako kdybychom například uchopili červa do pinzety (Reich, 1990a). 

Dýchání je nejdůležitějším prostředkem ke spuštění orgastického reflexu. Zejména schopnost hluboce vydechnout. Při hlubokém výdechu se objevují slastné nebo úzkostné pocity. Když chtěl Reich připravit pacienty na spuštění orgastického reflexu, vyzýval je, aby zhluboka dýchali. Nikoliv však s námahou, ale přirozeně, kdy se při výdechu hlava zvrátí spontánně dozadu (Reich, 1990a). Dalším způsobem spuštění orgastického reflexu mohl být tlak terapeuta na epigastrium. Terapeut tlačí špičkami prstů obou rukou do oblasti solar plexu (mezi pupkem a koncem hrudní kosti), přičemž pacient zhluboka dýchá. Terapeut pacienta zároveň povzbudí, aby se tělesným pocitům oddal (Reich, 1990a). Orgastický reflex se neobjeví najednou, nejprve se zvedne vlna podráždění, která probíhá od hlavy, přes krk, nadbřišek do podbřišku, ale pánev je zatím nedotčena. To proto, že je stažená, v retroflexi a obloukovité prohnutí způsobuje vystrčení břicha. Pacienti nedokáží pánví pohybovat, pohybují břichem, pánví a stehny jakoby to byl jeden celek. Takto pohybují tělem i při pohlavním styku a volními pohyby a kontrakcemi nahrazují pohyby mimovolní. Chronické spasmy pánevního svalstva způsobí nepřítomnost genitální slasti (Reich, 1990a). 

Zcela obrněný organismus se projevuje tzv. „odtažením se“. Takový člověk mívá stažená ramena, propadlá bedra, nemobilní pánev, povrchové dýchání, atd. Dobře je tento stav vyjádřen v arc de cercle nebo v opistotonu. Masters a Johnsonová (1970) uvádějí, že na počátku orgasmu se u některých jedinců vyskytuje určitý stupeň opistotonu. Tento jev nehodnotí negativně, jen konstatují tento fakt, který byl na pokusných osobách zaznamenán. Úplným projevem obrněného organismu je dle Reicha tzv. „odtažení se“, projevující se postojem těla se staženými rameny, propadlým hrudníkem, nemobilní pánví nebo potlačovaným dýcháním (nebo kombinací těchto projevů) (Masters a Johnsonová 1970; Reich, 1990a). „Obrněný“ jedinec není schopen plně vydechnout, jeho bránice se pohybuje velice omezeně, jeho svaly a nervový systém jsou neustále v křečovitém napětí, není ani schopen plazmatické pulzace při sexuálním aktu a je tedy takzvaně „orgasticky impotentní“(Reich, 1990a). Jeden čas chtěl Reich terapii nazvat „orgasmoterapie“, nicméně tento název byl příliš kontroverzní, a proto od něj upustil (Sharaf, 1994). Reichova terapie není sexuální terapií, jde spíše o to, že bloky, které zabraňují orgasmu jsou propojeny se svalovými bloky a s bloky charakteru. Tyto bloky musí být překonány, aby se mohli orgastické křeče dostavit. Člověk, který není schopen plakat nebo vyjádřit přirozeně hněv, není dle Reicha schopen ani orgastických křečí (Reich, 1990).

Dle Reicha je genitální charakter takový charakter, který úspěšně vyřešil Oidipův komplex, a u něhož tedy byla incestní přání a přání odstranit rodiče stejného pohlaví překonána. V těchto názorech Reich v zásadě následuje Karla Abrahama. Reichovým příspěvkem je zdůraznění schopnosti orgastické potence, která zabraňuje potlačování libida a patologického projevu pregenitálních impulsů (Reich, 1990a). Opakem genitálního charakteru je neurotický charakter, který je ovládán pregenitálními impulsy a touhami. Neurotický charakter má potřebu dokazovat si neustále potenci, protože má více nebo méně vědomé pocity impotence. A bez ohledu na to, jak tvrdě pracuje, má pocity vnitřní prázdnoty a neschopnosti (Reich, 1990a). Člověk s genitálním charakterem je schopen prožívat silně slastné i bolestné prožitky, aniž by ale utíkal do „bezpečného“ stavu emocionální a posléze i svalové rigidity. Je schopen intenzivní lásky, ale i intenzivní nenávisti, je velice vitální. I když je dětsky upřímný, není dětinský, a když je vážný, nepůsobí škrobeně. Genitální charakter má také jakýsi pancíř, ale ten je poddajný a dostatečně tvárný na to, aby se dokázal přizpůsobit rozličným situacím. Naopak neurotický charakter není schopen intenzivních emocí lásky, protože jeho sexualita je potlačena, a ani nenávisti, protože kvůli potlačované sexuální energii nabyla nenávist násilné formy, a proto ji musí jedinec ve společnosti opět potlačovat (Reich, 1990a) 

Genitální charakter má přirozené sebevědomí, je schopen plně prožívat slast a veškeré životní aktivity. Práce a sexualita jsou v rovnováze, jedno druhé neruší. U genitálního charakteru funguje tzv. princip sexuální autoregulace. Sexuální sebeukáznění se řídí přirozenými principy slasti, funguje na základě dynamické rovnováhy mezi napětím a uvolněním (Reich, 1993). Cílem charakter-analytické terapie se stala přeměna neurotického charakteru na genitální, a nahrazení moralistické sebekontroly sex-ekonomickým sebeukázněním. 

ŽIVOT A DÍLO WILHELMA REICHA DO ROKU 1939 - diplomová práce Marta Vaněčková