Co jste zač? Herkules nebo Adonis?

Otázka vzhledu našeho těla jde naší civilizací napříč časem. Vždy hrála důležitou součást popisu role daného jedince a jeho zařazení se do společnosti. A taky nám nyní přináší nové problémy.

Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy?

O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv.

Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi zkoušeli pohnout? Došli jsem k profi světovým soutěžím krásy vysportovaného těla mužů i žen, ale jde v nich jenom o tělesnou krásu?

 A jde ještě o sport?

A nejsou to jen ony. Velice cool je dneska být „strongman“ nebo pěstovat sílu na klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vahou vlastního těla.

Přemýšleli jsme však nad tím, proč tohle přišlo tak najednou? Kde se vzala, tu se vzala? Když jste cvičili před padesáti lety v garáži, nevěděl o tom nikdo, často ani rodina ne. Díky internetu, a hlavně sociálním sítím se začaly rychle šířit informace. I o tom, jaká jste právě zvedli kila, se dnes dozvíte ihned jednou fotkou z fitka.

A proč s tím, jak vypadají v přiléhavém tílku či plavkách, zaplavují mnozí svět? Jde ještě o sport a o krásu? O chuť se ukázat? Nevím, ale přemýšlel někdo z těchto cvičenců i nad tím, že se třeba jedná jen o náhražku kdysi tak nepopulární činnosti, které se říkalo fyzická práce? Kdy si sport už vlastně uzurpoval původní smysl práce – uvolnit fyzickou energii?

Pozor však. Pohyb má mnoho výhod. Dokáže dobře pomoci změnit naši hmotnost a přispívá ke zdravému životnímu stylu, který je super v prevenci civilizačních chorob. Když cvičím vnímám srdce a působení oběhové soustavy, kostry a samozřejmě svalů. Cvičením se vyplavují do těla endorfiny, tedy hormony štěstí. Takže jsou to i psychická pozitiva a to ve snížení stresu, možné deprese, konfliktních nálad a zvyšování sebevědomí. To vše je ok.

Zkusme se na to podívat ještě trochu jinak. Práce v tom drsném slova smyslu skutečné dřiny hodně ubylo, Spoustu z ní dnes zvládnou stroje, Kdo by si dneska kopal sám studnu, že? Nebo zahloubil základy domu? Těžká práce se vytratila sice ze života, ale ne z podvědomí. Tělo po ní získávalo pocit únavy, který byl důležitým signálem, toho, že člověk pracoval na hranici svých sil a díky tomu měl pocit, že je platným členem společenství. Kdyby nepracoval, propadal by se studem. Odtud endorfiny. To vše se hodilo na těžkou fyzickou práci kdysi. Ne však dnes.

Pro pocit úlevy nahradilo tělo práci sportem, další zátěžovou fyzickou aktivitou, kterou se však v přehnaném slova smyslu ničí víc než předtím těžkou prací. Posilování je fajn, ale podle čeho se řídí vkus cvičenců? S kým se porovnávají? A jak vypadají jejich idoly?

Problémem mužské i ženské generace posledních let se velice plíživě začíná stávat tzv. bigorexie. Můj děda by dnes řekl: „…, no mají švába na mozku z toho, že si myslí, že blbě vypadají“. Ano díky sociálním sítím a internetu dnes obraz dosáhl kamkoliv na planetě. Všude se šíří hračky a vizuální obrazy, které mají až příliš nápadně zvětšený objem hrudníku a svalů všech skupin. Bodybuilder Arnold to možná jen spustil.

Ze začátku se sebou chce jen každý cvičenec něco udělat. Základní sdělení při první návštěvě ve fitku. Zvětšit hrudník, potom přidat trochu tady, trochu támhle. Fenoménem dneška je přece být tak trochu Hulk, ne? Být co největším obrem, s co nejhrozivějším vzhledem. A to vše jen proto, že si myslíme, že takové lidi bere svět vážně.

Svalová dysmorfie je duševní porucha, jež se vyznačuje především zkresleným vnímáním svého těla, abnormálními jídelními návyky a excesivním cvičením. Problematikou této poruchy se zabývají intenzivně hlavně výzkumníci v zahraničí. Tato porucha totiž může mít destruktivní potenciál s děsivými dlouhodobými účinky na zdraví jednotlivce.

A to pro opotřebení pohybového aparátu přehnaným cvičením a také zdravotními riziky spojenými s játry, ledvinami a se srdcem, které jsou způsobeny užíváním anabolik, steroidů a vůbec nadměrného množství podpůrných látek majících stimulovat náš tělesný růst.

Hodně velkou roli v nástupu tohoto onemocnění hrají také kultura mladého vzhledu, který se podsouvá i těm nejstarším lidem. Definujeme si až moc často svoje sebepojetí jako mínění druhých osob, podle již zmíněných interakcí na sociálních sítích.

A pokud považujeme svůj vzhled za naprosto nemožný, můžeme se domnívat, že nás společnost nepřijme takové, jací jsme. To nás vede k vyhýbání se situacím, kdy bychom s druhými mohli mít kontakt. Vede to k destrukci chápání komunikace ve společnosti tak, jak ji známe. Vede to k životu v osamění.

Ale ruku na srdce. Nevyděláváme snad na tom? Aspoň někteří? Vždyť nebýt toho paobrazu Arnolda, kdo by prodával všechny ty dietní plány? Hlavně po vánocích. Nebo zdravé potraviny, přirozené zkrášlovací prostředky a další a další produkty, které všechny spojuje jediné? Všechny vám naslibují opravit vadu ne zrovna ideálního body image. V podstatě neustále lomcují s naším sebevědomím a nutí nám podprahovou představu, že s námi něco není v pořádku. Ubránit se takovému tlaku není lehké.

A to jsem se nezmínil o plastické chirurgii nebo botoxu či liposukci. To je teprve byznys. O nadměrné spotřebě diuretik sloužící k odvodňování těla či příjmu nadměrného množství bobulí s obsahem vlákniny se raději zmiňovat ani nebudu.

Reklama, média a marketing je dnes zaměřen na propagaci nadměrných svalů a muskulatury. Vždyť co např. Avengers v čele s kapitánem Rogersem, který si šel dobrovolně nechat změnit kostru a svaly, ti nepůsobí zrovna podvyživeným dojmem. Možná Doctor Strange anebo Strážci galaxie, ale to byla dycinky divná banda.

Co je na tom obzvláště „chucpe“, je zaměření tohoto vlivového marketingu na dospívající. Když jsem mladým adolescentem, jsem velice citlivý na dojem, kterým působím na druhé. A nejde jen o slova. Hodně hodnotících soudů je vyřčeno neverbálně. Náklony těla k tomu, kdo se nám líbí odstup od těch, co jsou hnusní. Obdivný pohled nebo kriticky povytažené obočí. Či intonace hlasu při komunikaci.

Hledáte-li své místo v životě a máte před očima neustále před očima ideál nedosažitelné krásy, dopadne to pro masu lidí jen dvěma způsoby. Když nezapadnu do kolektivu a dostanu nálepku „ten, který není dost dobrý“, může to člověka dovést až k sebevraždě. A když ne až tak daleko za tuto hranici, dík apatií vůči tomu všemu se začnu přejídat a na fyzické aktivity kašlu. Nastoupí odpor vůči tělesné aktivitě. Od třicátých let se v měřeních celosvětové populace opakovaně zvyšuje její tělesná hmotnost. V posledních letech, a to především u mužů se trend zvyšování hmotnosti objevuje i v ČR.

První způsob reakce jsem již snad dostatečně popsal v předešlém odstavci. A ten druhý, ta iluze, která nás takto posedává den, co den, je o to horší, že před třiceti lety byl na mediálním trhu jeden až dva fitness časopisy. Dnes jsou jich stovky. A dále jsou na fitness specializované TV a internetové pořady a kanály. Lidé si ale neuvědomují, že idoly v nich ukázané jsou profesionální kulturisté, kteří posilování věnují svůj veškerý čas, na rozdíl od všech běžných mužů a žen, kteří se musí starat o rodinu a chodí do práce.

Práce, která je však povětšinou fyzicky neaktivní a nedokáže je naplnit endorfiny, a tak jejich uvolnění musí hledat někde jinde. Hurá do fitka. A jsme zase na začátku dosud bludného kruhu.

Učebnicový termín pro tuto absenci chápání vlastní tělesné normálnosti je „body dysmorphic disorder“ (BDD). Osoba s BDD se může obávat o celkový vzhled svého těla a může vnímat specifickou chybu ve svém fyzickém vzhledu. A nejde o to, zda je vada skutečná, nebo jen domnělá. To je zde vedlejší. Pro ně existuje. A tak neustále přehnaně kontrolují svůj odraz v zrcadle.

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch kategorizuje tento stav jako obsedantně-kompulzivní poruchu, protože to je to, co děláme: jsme natolik posedlí svým tělem, že se zabíráme svým odrazem v zrcadle natolik, že v něm možná žijeme aktivněji nežli v realitě. A stáváme se tak pomalu společností nikoliv Herkulů, ale Adonisů.

Kdo by nás dnes jako zemi asi tak bránil, kdyby k nám vtrhli nějaké barbarské hordy? A všichni Adonisové by zmizeli jako první, to proto, aby si nepomačkali svaly?

A jen pro úplnost, tento text není zaměřen proti cvičení a posilování a kultuře zdravého těla. Tomu všemu autor fandí. Ale někdy je dobré přemýšlet o věcech dopředu. O tom, jak žijeme a jak komunikujeme. Pozorujme se skutečně se vším všudy. Rozlišujme to, co je zdravé pro nás a co nikoliv. A zkusme na to vše zmíněné myslet dříve než zase zvedneme činku.

POKUD ODHODÍŠ TO, CO JE FALEŠNÉ, TO CO ZBUDE, BUDE TO PRAVÉ ❤️.

☯️ Tohle je staré, velmi staré moudro od mistrů taoistické metody Vody. Podle ní jsou věci jako zranění nebo nemoc a taky emoční problémy detekovatelné v našem těle tím, že si je uvědomíme jakožto "bloky".

A tyto bloky lze charakterizovat těmito slovy: SÍLA; NAPĚTÍ; NĚCO, O ČEM VÍŠ, ŽE NENÍ ZCELA V POŘÁDKU, I KDYŽ NEVÍŠ CO TO JE; JAKÉKOLIV SMRŠTĚNÍ. Zkuste se jen na chvíli soustředit, zavřít se do nitra a postupovat tělem směrem od hlavy dolů a všímejte si, zda-li ve svém těle nenajdete jednu či více těchto položek.

💪 SÍLA - Většina z nás touží po síle. Po slabosti asi nikdo netouží. Západní svět má sílu jako synonymum MOCI. Kdo je slabý je neschopný a k ničemu. V meditaci vody má síla naprosto jiný význam. Taoisté slovem síla myslí spíše ego. Ego totiž často říká: "Tohle dělám JÁ, udělám si svět takový, jako ho chci mít, bez ohledu na to, jaké překážky budu vlastně překonávat." To vše vytváří velký tlak a stres. Síla dokáže výt velmi tvrdohlavá a dokáže člověku přivodit i to, že se on v jejím područí nedokáže změnit. Když jsme umínění, cítíme se silní, že? A taky je spojená se vztekem. Vždyť kdo z nás se necítí být silným, když se rozzuří?

Taoisté říkávají, že pokud máš sílu, skutečnou sílu, nevšímáš si jí. A pokud jde vše normálně nepotřebuješ si ji všímat, a už vůbec ne, ji ukazovat druhým. Prostě ji ani necítíme, jsme přirození a je nám dobře. Pokud sílu cítíme, je to zpravidla proto, že se do něčeho nutíme a tím se přepínáme. nakonec nás tahle potřeba zlomí. Nebo snad nemáme v civilizaci jednu ze základních chorob bolest zad a krční páteře? A nebo snad neumírají denně stovky lidí na infarkt z přepracování?

Vždy, když se upínáme na myšlenky, nápady, na to o čem jsme přesvědčeni, že je naším JÁ, zvyšuje se nám krevní tlak. naše krev si ostře razí cestu tělem. Myslíme si, že je správné jednat z pozice síly. Tedy do té doby, než tato síla doběhne i nás. je dobré umět rozeznávat a cítit bloky této síly. Kde třebas vyvíjíme v životě příliš velké úsilí? Kde přetěžujeme své tělo, a v jakých životních situacích jsme soustavně frustrovaní a rozčílení. Pokud je přítomen pocit síly je systém v nerovnováze. Rovnováha znamená, když není přítomen žádný pocit.

➰ NAPĚTÍ - Druhou ze čtyř podmínek, co nám indikují zablokovanou energii je právě napětí. Vždy souviselo a bude souviset s bojem. Většinou v něm hledáme NADŘAZENOST nad něčím nebo někým jiným. Jde třebas o termín k dokončení úkolu a k tomu bojujeme s časem, který na něj máme. Nebo něco prolomilo hranici citů a my chceme, aby zůstala neporušená. Dvě věci táhnou ve vzájemně opačném směru. Asi proto spolu dříve lidé, kteří se pokoušeli o vztah chodili. Určovali si totiž společně směr. Zatímco rozčílení je více jang (ven) a deprese spíše jin (dovnitř), je třeba se naučit rozeznávat právě směry jejich pnutí a odlišit je i od jiných emocí.

Co způsobuje napětí nebo tah protichůdnými směry našeho života? Jsi tady, ale chceš být někde jinde? Chceš být s tímto nebo s jiným člověkem? Jsi připraven a pečlivě, ale příležitost nepřichází? nepřehlížejme boje, které se odehrávají v nepřetržitém napětí, kdy uzlíky svalů táhnou naše svaly ve vzájemně opačném směru.

🔮 MÁŠ POCIT, ŽE NĚCO NENÍ ZCELA V POŘÁDKU - Tato třetí z podmínek je velmi ošemetná. Vnitřní svět každého z nás je celkem prázdný. A náš mozek je vytuninguje množstvím "ucpávek". Většina z nás ani netuší, co všechno se v našem vnitřním nevědomí nachází. Jako děti jsme měli moře zážitků i před tím než jsme začali mluvit a než jsme jim taky trochu začali rozumět. Když jsme byly v děloze zachytili jsme vše co se jakkoli dotklo naší matky. Pokud na ní někdo křičel, nedejbože ji bil, pokud prodělávala stres, či pila alkohol, pokud na ní lidé v jejím okolí jen silně negativně působili - ona to vše vstřebávala a my sní. Oproti tomu, když byla nevýslovně šťastná, spokojená a v klidu, toto jsme zaznamenávali taky.

V mozku je mezi neurony uchovávajících tyto zážitky přes milion spojení. Vše co víš, je to, že cítíš, že něco není v pořádku. A když lidé nemohou určit co je zneklidňuje, začnou se cítit frustrovaní nebo bezmocní - což vede k útěku nebo depresi. Vždy nejde určit odkud jsou. Ale jde o to být u nich vědomě přítomen. A právě tyhle pocity nahrávají neurčitostem a zmatku ve světě.

A to je pro nás potíž. Jsme totiž líní. Když nás něco bolí, kdo z nás by byl rád se svou bolestí? Někteří z nás mají vše, po čem by druzí toužili. Přesto se nezdá, že by to jakkoliv pracovalo k jejich prospěchu. Lidé totiž mají úžasné vzpomínky uzavřené v sobě právě od narození. Už při porodu procházíme věcmi, které jsou nad náš rámec chápání. přesto to vše náš mozek zaznamenává. Třeba to, jak se matka usilovně staral o naše dobro. A my poznamenání, doslova v těle tímto zážitkem, jakmile na něj narazíme v podobě jakéhokoliv podnětu, jen reagujeme. Snažíme se těch nepříjemných věcí zbavit a nevíme odkud jsou. Nebo střádáme korunu ke koruně v domnění, že bude líp. A neustálý strach nás následně žene do samoty a opuštění. To je jen příklad. Náš mozek je každý jiný, ale všichni máme ten dobře známý pocit, že něco tam uvnitř není v pořádku. Nevíme, co to je. Ano a NEVĚDĚT je to, co náš svět neodpouští. Ztrátu směru a to, že řeknu NEVÍM trestáme více než si vůbec uvědomujeme. 

Když na Dálném Východě žena otěhotní, všechny další rodiny pro ni postaví samostatnou chatu. Dovnitř smí jen příbuzní a nikdo v osadě nesmí v její přítomnosti mluvit o negativních věcech nebo dělat v její přítomnosti jakékoliv problémy. Pro matku je tak připraveno nejlepší možné prostředí, to aby energie jenž svazuje matku s dítětem, byla co nejvíce poklidná. Pro sebe sami dnes můžeme udělat totéž. Uvědomit si, kde v našem těle se děje něco, co je nad rámec našich schopností. Nesnažit se všemu porozumět, ale PŘIJMOUT a RESPEKTOVAT to.

🏹 SMRŠTĚNÍ NEBO STAŽENÍ - Čtvrtá podmínka je zajímavá, protože podle ní poznáte probuzené lidi. probuzený člověk není stažený. Neustále si totiž uvědomuje svou polohu těla. Ti, kdo jsou ohnutí, ochablí a podléhají svým úlevičkám v postoji, se ocitají v častém polospánku iluzí a potřeb a to za bílého dne. Doslova "spí" s otevřenýma očima.

Příkladem smrštění nebo stažení je to, čemu lidé říkávají stres, ego, a strach ze života. Dalším příkladem je sražení tepen a následný špatný oběh a z toho plynoucí špatné funkce orgánů. Určité části těla se začnou na rozdíl od jiných uzavírat a nakonec se uzavřou. Tak by se dali popsat tisíce nemocí. Orgány nemohou vydržet nápor informací zvenčí a uzavřou se.

Pohyb ve volné přírodě, volným tempem s nasloucháním tělu. To je to, co pracuje proti tomuto stresu. Každodenní i krátká procházka. A když ujdete 4,7 km uvolníte veškerý za den nasbíraný stres pohybem z těla ven.

Jediné, co může člověku skutečně pomáhat je vědomá přítomnost. A udržovat ji tak, že se nejprve soustředíme na každou z těch podmínek samostatně. A jakmile získáme schopnost nahlížet na své tělo zevnitř i zvenčí a být přítomen i v síle a napětí, posuneme se dále. Nakonec spojit to vše dohromady je úkol na celý život. A stojí to za to. 

MZZ podle knihy Tao vysvobození - Bruce Frantzise

NIC a NĚCO na MEZI

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 8 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění, jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe zformuloval takto: "Je toto vše, co mi nabízí život? Není za tím i něco víc?"

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Zvláště, když zjistíme, že to nic, co nás vyplňuje jsme my sami?

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody, je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud však chci a hledám něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Asi hůl nebo koště nebo přes držku betonovou pavlačí, aby se to srovnalo. Jinak to hledání domnělých jistot ve vztahu, v práci, v politice, v umění, v lásce vede jen k ničení, k tomu, že nás to přeroste a zbyde z nás jen párek ničemů. K ničemu.

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému.

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé, to světlé, bílé a láskyplné je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy je ještě něco dalšího. Jiná energie, jiná síla, které jsem začal dle automobilového vzoru začal říkat neutrální. Co je negativní a pozitivní, to víme z fyziky. Ale jak jedna v druhou přechází o tom nemáme ani páru.

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se tak omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným.

Až když mi tehdy před mým kolapsem srdce někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem. Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Být nic. Ne nikým nebo ničím.

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. 

Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou pro ně nelíbivou osobnost, mé falešné JÁ. Mé podstaty a mého nového já, které vzniklo díky nim, se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech života JAKO, se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe = do skutečnosti. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude ...

Pokud svou otázku nikam neodsouvám, mám možnost nazřít řešení. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid, už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete díky ní pochopit, skrze sebe, své tělo, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid.

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí a blízké pracovní i osobní partnery. A možná ještě více nežli to sami cítíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno mají. Jen se rozhodli ji nevnímat, nevidět, nedotýkat se jí. Vždyť je v ní taková energie, že? Ale asi je jednoduší získávat energii z dramat vyvolávaných mezi sebou než ji hledat v sobě, že?

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Já sem zase spustil to kyvadlo. To, aby život šel ne podle mne, to by bylo moc podlé přání, ale aby se stával mnou a já jím.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co tu najdu, tady teď zkusím žít.

MZZ

PS: zkuste si následující cvičení: Sedněte si do sedu s menší oporou zad či tak, aby jste měli dobrý pocit z těla a jeho uvolnění. Na zem či na židli, je jedno. Zavřete oči a nechte pomalu postupně svou pozornost objevovat vaše tělo. Jděte postupně od hlavy až k patám a uvědomujte si jednotlivé části těla, jak podrobně nechávám na vás. Na konci se vraťte někam mezi oči a uvědomujte si dech jako houpačku na které vy visíte. Takže nádech zhoupněte se dovnitř, výdech zhoupněte se ven. Chvíli se tak houpejte a prohlubujte dech.A pak je jedno, kdy se pusťte. Nebojte se ničeho co zažijete. Uvědomte si dech, jak kolem vás houpačkovitě přechází v ten druhý moment a vy jste mezi nimi. A uvědomte si kde jste. A taky to, jak najednou i přes to, jak vnímáte, že se vaše tělo hýbá, si jen uvědomujete i další věc, klid, ticho, zastavení se. Pozor, pro někoho to nemusí být moc příjemné, protože si uvědomíte najednou realitu dvěma současnými způsoby, pohybem těla, střev, dechu, peristaltikou, srdcem a klidem. Zastavením se. To zastavení se proběhne celým tělem. A vyplní ho. Až nyní, když uděláte malý pohyb ucítíte, jej s obrovskou silou. S takovou silou, že když byste s ní naložili neuvážlivě muže i uškodit, tak prosím opatrně. Ti, co se budou moc snažit, vyběhnou z těla a budou to celé muset opakovat. Umění je zůstat v sobě a sebou. Se sebou. Teprve potom můžete začít ovládat sebe i své tělo. Či spíše jinak - naslouchat mu a směřovat jeho pohyby úplně jiným způsobem. Být ničím ve svém těle vám ve využití jeho pohybu dává obrovské možnosti. A ten sex... :)