Lenost 3× a dost

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu.

První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout.

První typ lenosti

➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek se musí projevit! No, světe div se, nemusí.

A právě tenhle typ lenosti nás dovede k zlosti. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my máme plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění hodnot všeho. Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. A my jsme kvůli tomu nespokojení. Víc a víc.

Druhý typ lenosti

➖ je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázenou pocitem, že „jsme chudáci“. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu.

Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých lidí, věcí, přírody kolem sebe. Ztratíme hlavně odvahu se podívat sami sobě do očí v zrcadle. Zkuste si to. Je to výborný tip&trik pro překonávání lenosti. Jen se při prvních pokusech nedivte, že začnete při pohledu do zrcadla brečet jako želvy. Neuhýbat očima! Jen to nechte vytéct, odpustit.

Třetí typ lenosti

➖ je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to nejméně stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem, mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. „Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.“ - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru, strkanice v autobuse, nebo domácí násilí.

A nebo zalezeme pod peřinu, přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. A běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ lenosti se snadno zvrtne do ochromující deprese.

Co s tím?

Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v těchto bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí, je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3× udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může? Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá, je soucit, jemnost a něha.

Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám už nemusíme věřit. Zkusme dýchání tonglen, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Zkuste cokoliv. Jak? Jakkoliv.

Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo, byla jen syrová emoční energie. A my nevěděli, co s ní. Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita naší životní energie, která je pouze neukotvená a neklidná. A my prostě jen nevíme, co s ní. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem.

A to je obrovská možnost transformace. Odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého zdrhnout. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít tu pro ně nepříjemnou emoci. A někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. Znáte, že?

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne.

Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost neboli naši egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli jednou dojít všichni, kdybychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: „Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.“

NIC a NĚCO na MEZI

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 8 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění, jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe zformuloval takto: "Je toto vše, co mi nabízí život? Není za tím i něco víc?"

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Zvláště, když zjistíme, že to nic, co nás vyplňuje jsme my sami?

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody, je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud však chci a hledám něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Asi hůl nebo koště nebo přes držku betonovou pavlačí, aby se to srovnalo. Jinak to hledání domnělých jistot ve vztahu, v práci, v politice, v umění, v lásce vede jen k ničení, k tomu, že nás to přeroste a zbyde z nás jen párek ničemů. K ničemu.

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému.

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé, to světlé, bílé a láskyplné je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy je ještě něco dalšího. Jiná energie, jiná síla, které jsem začal dle automobilového vzoru začal říkat neutrální. Co je negativní a pozitivní, to víme z fyziky. Ale jak jedna v druhou přechází o tom nemáme ani páru.

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se tak omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným.

Až když mi tehdy před mým kolapsem srdce někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem. Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Být nic. Ne nikým nebo ničím.

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. 

Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou pro ně nelíbivou osobnost, mé falešné JÁ. Mé podstaty a mého nového já, které vzniklo díky nim, se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech života JAKO, se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe = do skutečnosti. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude ...

Pokud svou otázku nikam neodsouvám, mám možnost nazřít řešení. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid, už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete díky ní pochopit, skrze sebe, své tělo, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid.

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí a blízké pracovní i osobní partnery. A možná ještě více nežli to sami cítíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno mají. Jen se rozhodli ji nevnímat, nevidět, nedotýkat se jí. Vždyť je v ní taková energie, že? Ale asi je jednoduší získávat energii z dramat vyvolávaných mezi sebou než ji hledat v sobě, že?

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Já sem zase spustil to kyvadlo. To, aby život šel ne podle mne, to by bylo moc podlé přání, ale aby se stával mnou a já jím.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co tu najdu, tady teď zkusím žít.

MZZ

PS: zkuste si následující cvičení: Sedněte si do sedu s menší oporou zad či tak, aby jste měli dobrý pocit z těla a jeho uvolnění. Na zem či na židli, je jedno. Zavřete oči a nechte pomalu postupně svou pozornost objevovat vaše tělo. Jděte postupně od hlavy až k patám a uvědomujte si jednotlivé části těla, jak podrobně nechávám na vás. Na konci se vraťte někam mezi oči a uvědomujte si dech jako houpačku na které vy visíte. Takže nádech zhoupněte se dovnitř, výdech zhoupněte se ven. Chvíli se tak houpejte a prohlubujte dech.A pak je jedno, kdy se pusťte. Nebojte se ničeho co zažijete. Uvědomte si dech, jak kolem vás houpačkovitě přechází v ten druhý moment a vy jste mezi nimi. A uvědomte si kde jste. A taky to, jak najednou i přes to, jak vnímáte, že se vaše tělo hýbá, si jen uvědomujete i další věc, klid, ticho, zastavení se. Pozor, pro někoho to nemusí být moc příjemné, protože si uvědomíte najednou realitu dvěma současnými způsoby, pohybem těla, střev, dechu, peristaltikou, srdcem a klidem. Zastavením se. To zastavení se proběhne celým tělem. A vyplní ho. Až nyní, když uděláte malý pohyb ucítíte, jej s obrovskou silou. S takovou silou, že když byste s ní naložili neuvážlivě muže i uškodit, tak prosím opatrně. Ti, co se budou moc snažit, vyběhnou z těla a budou to celé muset opakovat. Umění je zůstat v sobě a sebou. Se sebou. Teprve potom můžete začít ovládat sebe i své tělo. Či spíše jinak - naslouchat mu a směřovat jeho pohyby úplně jiným způsobem. Být ničím ve svém těle vám ve využití jeho pohybu dává obrovské možnosti. A ten sex... :)