POČÁTEK ♥

Všichni v něj věříme. Všichni jej opakujeme. Ať už rituálně nebo jen v pocitech. Znamenal totiž ztrátu ráje. Znamenal počátek vyhnanství. Do bídné hmotné existence. Aspoň tak je nám to podsouváno. Jisté je, že připomíná cyklus zrození, sexuality a smrti. Jsme od počátku zahrnuti do obřadu počátku. Jsme jím připomínáni. Návratem do minulosti jsme se totiž stávali znovu a znovu sjednocenými bytostmi. Plnými života. Jako na počátku. V starých kulturách to není jen příchod a oslava Nového roku. Byla to i volba nového náčelníka kmene. Vyhlášení války. Zachránění ohrožené úrody. Nebo vyléčení nemocných. Tam vždy sehrál počátek svou roli.

Jako léčebného prostředku se vyprávění příběhu počátku používalo snad u všech kmenů a kultur. Nemocný se tak symbolicky vracel zpět. Stával se účastníkem stvoření a nabýval své ztracené plnosti. Nebyl tím nahrazován opotřebovaný organismus, ale stavěn zcela nový. Když člověk načerpal plně potenciál jenž obdržel při svém zrodu, obrodil se. To je záměrem celého léčení. Umístit člověka na počátek. Do středu všeho. Nikoliv jen obnovit vzpomínku.

Nepřipomíná vám to něco dalšího? Věci i děje nejdou příliš zjednodušovat. I tady to může působit jinak nežli je to myšleno. Vezměme prvotní jogu hinduismu a budhismu. Z míst, kdy byla oběma směrům ještě společná. Jde mi o pochopení archaiky světa nikoliv o to dotýkat se něčího náboženství či směru. Podle Buddhy, ale i veškerého indického myšlení byla lidská existence určena k utrpení dokonce už tím, že probíhala v čase. A nedá se toto téma shrnout jednou větou. Zjednodušeně lze říci, že utrpení je v tomto světě založeno a donekonečna prodlužováno karmou, tedy zákonem, jenž je závislý na časovosti: tento karmický zákon nutí k nespočetným převtělováním, věčnému návratu k životu, a tudíž k utrpení. Osvobodit se a strhnout závoj máji se rovná vyléčení. Buddha a jeho poselství je vlastně hlásáním úplně nové léčebné metody. Všechny indické filosofie, asketické a meditační techniky včetně mystiky usilují o stejný cíl: jde jim o to uzdravit člověka od utrpení této jeho existence v čase. Až člověk zničí poslední semínko budoucího života, definitivně se zbaví karmického cyklu a osvobodí se od času.

Jednou z technik používaných k tomu a praktikoval ji i Buddha byl návrat k minulým životům (Jogasutra, III., 18). Jde o to vydat se přítomností nazpět do minula a dospět až do okamžiku zrodu kosmu. Absolutního počátku, kdy byl uveden v život i čas. Tak se ten, kdo se vrací časem dostane do počátku. Znovu přitom prožít své minulé životy znamená do učité míry spálit své staré hříchy a částečně se osvobodit od karmy. Je v tom však ještě něco důležitějšího. A to z toho časem paradoxně, že vymizelo. Touto technikou jít časem k počátku se lze totiž dostat do bodu tzv. věčné přítomnosti. Do bodu před počátkem. Jinými slovy, v jakémkoli časovém okamžiku lze zničit čas, když se jím projde zpětně, a nakonec lze vstoupit do ne-času, do věčnosti. To znamená překonat lidský úděl a znovu získat nepodmíněný stav bytí, jenž předcházel pádu do času a koloběhu životů. A ten paradox. Toto lze provést jako člověk. Ten, kdo ví, je ten, kdo si pamatuje počátek. A pamatovat si jej v tomto vesmíru lze pouze jeho ukotvením v těle. V čase a prostoru.

A tak se archaická léčebná metoda přibližuje skoro do puntíku i náboženské filosofii a jejím cestám. Člověk starověkých, prvobytně pospolných společností se chtěl vrátit až k počátku světa, aby splynul s prvotní plností a znovu nabyl netknuté rezervy energie novorozeného života. Buddha stejně jako většina jóginů nevěděl, co si počít s počátkem. Snažil se jen oslabit následky, jež tyto příčiny vytvořily pro každého jedince zvlášť. Nejdůležitější pro něj bylo prolomit cyklus převtělování. A jedna z metod spočívala v návratu stejnou cestou životem nazpět, rozpomenout se na své minulé životy až k okamžiku, kdy vznikl tento vesmír. Po této stránce se obě metody podobají. V tom, že uzdravení neboli vyřešení otázky existence se tedy stává možné rozpomenutím se na prvotní akt, na to, co se stalo na počátku. Buddha a jógini nejsou jediní, kdo se rozpomněli na své minulé životy; také šamani byli proslulí stejnými schopnostmi; to by nemělo překvapovat, protože šamani byly právě ti z lidí, kdo si pamatují počátek a vracejí se během svých extází do počátečního bodu. Archaické národy však šli o krok dále. Stali se opět počátkem. Bylo to pro ně normální. Lidé pozdější doby, plni svých bohů a guruů, kteří je archetypově svazovali a znemožňovali jim milovat někoho jiného nežli je, už tuto možnost ztratily.

Ještě jedna paralela. Něco podobného se dá vysledovat i s příběhem slavného řeckého myslitele Pythágora. O Pythagorovi se ví velmi málo. Věřil však v minulost i prožité životy a v starých řeckých spisech o Pythagorejcích najdeme zmínky, že často zdůrazňují význam paměti. Pythagorejská tradice souvisí s platónským učením o anamnésis. Nejde o osobní vzpomínky na minulé životy, ale o určitou neosobní paměť, zasetou do každého jedince, o souhrn vzpomínek na dobu, kdy duše rozjímala o idejích přímo. V těchto vzpomínkách není nic osobního; jinak by existovalo tisíc způsobů, jak lze například chápat trojúhelník, což je samozřejmě absurdní.

Platónským učením o idejích se řecké filosofické myšlení vrací k archaickému a univerzálnímu mýtu o oné dávné době a dává mu novou hodnotu tím, že se člověk musí rozpomenout, aby poznal pravdu a měl skutečný podíl na bytí. Možná je počátek nahrazen později slovem Bůh. Pak moje příjmení Zachar, jenž v hebrejštině znamená = ten, kdo si na Boha v sobě vzpomněl, v překladu znamená skutečnost, kterou uskutečňujeme po celý svůj život všichni. Rozpomínáme se na počátek. Jsme zachaři. :)

A tak prvobytně pospolný pravěký člověk stejně jako Platón ve své nauce o anamnésis nepřisuzují důležitost osobním vzpomínkám. Je zajímá pouze mýtus. Příběh. Můžeme dokonce říci, že Platón je blíž archaickému myšlení než Pythagoras, který svými deseti či dvaceti osobními vzpomínkami na své minulé životy patří spíše mezi vyvolené jako Buddha, jógini či šamani. Pro Platóna je důležitá jedině předexistence duše v bezčasovém vesmíru plném idejí a pravda (alétheia) je jen vzpomínkou na tento neosobní stav. Možná jsme hmotu získali právě proto, aby se tyto ideje uskutečnili. Kdo ví.

Dnes můžeme říci, že význam, který tento návrat zpět nabyl v moderních léčebných metodách je už nezpochybnitelný. Hlavně psychoanalýza využila vzpomínání a rozpomínání na prvotní události jako svého hlavního léčebného prostředku. Ale z pohledu moderního duchovního života a ve shodě s židovsko-křesťanským pojetím historického a nevratného času může být tímto počátkem pouze naše útlé dětství, jediné a skutečné osobní počáteční stanoviště. Psychoanalýza proto v léčení uplatnila historický a osobní čas. Nemocný u nás trpí nejen dědičností či místními poruchami (úrazy, katastrofy, viry), ale i následkem otřesů, prožitých během svého života, nějakým osobním traumatem prožitým, na počátku dětství. Na toto trauma nemocný zapomněl či přesněji si ho nikdy neuvědomil. A tvrdě se tomuto uvědomění bránil. Čím? No svým životem. Jeho formou. A vyléčení spočívá právě v návratu zpět, aby byla oživena krize, znovu prožito psychické trauma a přivedeno zpět do vědomí. Tento postup lze vyjádřit slovy archaického myšlení tak, že vyléčení spočívá v prožitku začátku života, tedy narození, v tom, že se staneme současníky počátku. Upřímně k tomu nevidím jako schůdnou možnost regresních terapií. Protože většina terapeutů je sama postižena svým traumatem. A znovu prožit událost, která toto trauma vyvolala, a nepodlehnout jí, vyžaduje nadlidský výkon. Přípravu, čas a prostředky. Nikoliv sobotní meditačku na podlaze v tělocvičně.

Freudův objev, že pro člověka existuje prvopočáteční doba, v níž se všechno rozhoduje, a že tato doba je příkladná pro zbytek života, měl obrovské důsledky. Vlastně lze slovy archaického myšlení říci, že existoval určitý ráj = prenatální stadium nebo kojenecké období, než došlo k nějakému zlomu, katastrofě chcete-li (dětské trauma), a nechť je následně postoj dospělého k těmto prvotním událostem jakýkoli, jsou pro jeho život podstatné. A určující. Jung odhalil kolektivní nevědomí, řadu psychických struktur, jež předcházejí individuálnímu vývoji psychiky, o nichž nelze říci, že byly zapomenuty, protože nebyly utvořeny osobními zkušenostmi. Jungovy archetypy se podobají Platónovým idejím: archetypy jsou neosobní a nemají podíl na historickém času jedince, ale na epoše druhu, dokonce na organickém životě vůbec. Proto bylo výletování do nevědomí v archaických časech svěřováno do rukou zodpovědných jedinců. Ne těch, kteří se přežrali houbičkami nebo zhulily trávou a vydali se na rádoby poznávací trip. Na této cestě, kde ani pořádně nevíte, na co narazíte musíte být dvojnásob jemní a slušní. Jinak by totiž následky takovéhoto nediplomatického výletu za reálných a jednoznačným cílem pak v reálném světě odnesl celý kmen či národ. To těm idiotům, co se o to stále pokouší jaksi nedochází.

A´t už věříme čemu chceme, v podstatě počátku se vše spojilo. A to podstatné předchází současnému lidskému údělu; že k rozhodujícímu skutku došlo dávno před námi a před našimi předky. člověk je nucen se vrátit ke skutkům prapředka (dle židovsko-křesťanské mytologie Adama), vzdorovat jim nebo je opakovat, zkrátka na ně nezapomenout. Ať už je vybraná cesta k vytvoření jeho prvotní vzpomínky na počátek jakákoli. Nezapomenout na tento zásadní skutek znamenalo zpřítomnit ho, znovu ho prožít. Poznat sám sebe utvořením toho, co se stalo na počátku světa není výsadou pouze archaického myšlení nebo židovsko-křesťaňské tradice. Podobný myšlenkový přístup lze najít i v józe a v psychoanalýze.

Víme, že to podstatné předchází současnému lidskému údělu. Především člověk není utvářen jenom svým počátkem, ale také vlastní historií a celou historií lidstva. Právě historie definitivně zbavila čas náboženského obsahu, když odmítla rozlišovat bájný čas počátku a čas, jenž následoval po něm. A tak bod počátku dnes už nemá žádné tajemné kouzlo: prvotní pád ani zlom neexistovaly, ale jen existovala jen nekonečná řada událostí, jež nás vytvořily takové, jací jsme dnes. Mezi událostmi neexistuje kvalitativní rozdíl: všechny jsou hodny toho, aby byly připomínány a stále znovu přehodnocovány historiografickou anamnésis. Neexistují významné události nebo osobnosti: když zkoumáme dobu Alexandra Velikého nebo Buddhovo poselství, a díky tomu nejsme blíž Bohu, než když studujeme dějiny nějaké vesničky v Černé Hoře nebo životopis zapomenutého piráta.

Když si před Bohem nejsme rovni my a sami sebe ve své pýše takové ani nepovažujeme, jsem přeci jedineční, tak protože jsme se vydělily z celku, jsme ztratily schopnost nalézt cestu k počátku. O to více, jsou si pak před Bohem rovny všechny historické události. A jestliže člověk už nevěří v Boha, říká: před historií...

To, co je důležité, je popřát všem kolemjdoucím k počátku šťastnou cestu. MZZ