Někdy jde život ztuha. Jako vzpruha pro někoho může působit i meditace. Lidé se mě často ptají, co je to meditace a jak se dělá. Asi, že sem plešatej, tak si myslí, že mi tím už slezli vlasy a narostla moudrost. Po pravdě to do dneška stále nevím. Ale vím tohle...
Pod pojem meditace řadíme několik činností, z nichž řada je spojována s dosažením změněného stavu vědomí. Cílem meditace je pro všechny současné meditující zejména kultivace mysli (její zklidnění) a získání vhledu (ať už do smyslu lidské existence a vesmíru nebo do osobních záležitostí). Někdy tento pojem označuje i prosté rozumové přemítání a v některých náboženstvích také určité druhy modlitby. K meditaci přistupuje každá škola různě. Některé používají pouze lidskou mysl, které nabízí primární meditační bod (theravádový buddhismus), jiné užívají externí pomůcky, jako jsou např. mandaly.
Meditujeme-li jen proto, abychom utekli ze světa a zapomněli na své trápení, není to meditace. Jsem-li zklamán z vnějšího světa nebo jsem prostě rozhozený z toho, jak věci nejdou dle mého, pak to asi příliš duchovní stav nebude. Prostě věci nejsou podle mého, jsem tedy nespokojený s tímto stavem. Pronikat meditací do hloubek Univerza může být totiž i škodlivé. Když ne pro nás, pak pro Univerzum určitě.
Kdo hledá v meditaci Boha, ať už v jakékoliv víře, bude asi dost zklamán. To, co se mu jako Bůh zjeví je spíše tzv. channeling, neboli přenos jeho vlastních přání do zjevové podoby. Vytváří si sám svého Boha, kterému věří. Jenže Bůh se zjevuje jen svým vlastním způsobem a hlavně pouze ve svůj vlastní čas. Je mu celkem prd po tom, co my lidé zrovna potřebujeme. Na to nám dal rozum a srdce, poraďme si. Meditací chce také mnoho lidí navázat spojení s Bohem. Jenže, pokud jsme všichni děti Boží, pak je to asi jako plavat v oceánu a hledat moře. A necítíme-li jednotu s Bohem při tom, když myjeme nádobí, uklízíme chodník nebo fyzicky milujeme partnera, pak hledat jednotu s Bohem v meditaci ani nemusíme.
Většina lidí se vzteká, když nemají k meditaci své podmínky. No, nikdy nebude nic ideální. Ale můžeme se jen ideálně pokusit být s Bohem ve vědomém spojení. To je meditace.
Meditací se proto nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění. To jsou jen její formy. Ačkoli se meditace obvykle považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, je součástí mnoha náboženských systémů a filosofických škol. Důkazem toho je např. islámský súfismus. Podle Steinera se v současnosti praktikují cca 3 přístupy, neboli tři formy, tři cesty okultního vývoje. Proto existují i tři typy meditace, které vedou ke stejnému cíli, ale liší se navzájem jen stupněm oddanosti žáka k učiteli, což je podle něj základní stupeň určující meditaci:
► Orientální: Meditace, zvané také jóga, je vývoj, při kterém se jednotlivý, na fyzické úrovni žijící zasvěcený člověk stane učitelem, tak zvaným „guru“ (sanskrt. guru – ctihodný, učitel) jiného člověka. Žák se pak úplně (i ve všech jednotlivostech) spoléhá na svého učitele a závisí na něm. To je cesta vhodná pro indickou povahu. Vylíčeného stavu lze nejlépe dosáhnout, když žák po dobu vývoje úplně vypne své „já“ a přenechá je svému učiteli. Učitel musí dokonce dávat rady i při iniciativě k jednání. Evropská kultura takovou oddanost vůbec nepřipouští. V orientálním školení platí přísný požadavek, aby se žák podrobil svému učiteli. Pokyny, které učitel v orientální okultní výchově dává nelze udělovat veřejně. To, co je podáváno jako pokyny, lze rozdělit do osmi skupin: 1. Jama, 2. Nijama, 3. Ásana, 4. Pránájáma, 5. Pratjáhára, 6. Dhárana, 7. Dhjána, 8. Samádi.
►Křesťansko-gnostická: Meditace je vývoj, který staví na místo jednotlivého učitele samotného Ježíše Krista, pro všechny. Cit pospolitosti ke Kristu Ježíši, být s ním zajedno, může nahradit oddanost k jednotlivému učiteli. Ale je nutné, abychom k němu byli teprve dovedeni pozemským učitelem. I zde je člověk na fyzické úrovni v jistém směru závislý na učiteli. Cestu křesťanského školení může žák nastoupit na radu učitele, který ví, co je nutné dělat, a který vždy může při každém kroku napravit to, v čem se stala chyba. Ale velikým učitelem je tu sám Ježíš Kristus. Proto je nutná dostatečná víra v to, že Ježíš Kristus skutečně žil. Bez této víry je citové spojení s ním nemožné. To, co se podává jako zasvěcení, lze rozdělit do sedmi stupňů: 1. Mytí nohou, 2. Bičování, 3. Korunování trnovou korunou, 4. Nesení kříže, 5. Mystická smrt, 6. Kladení do hrobu, 7. Zmrtvýchvstání.
►Rosekruciánská: Nejsamostatnější je člověk při rosekruciánské meditaci (to, ale tvrdí každá liška co si chválí svůj ocásek). Učitel zde není vůdcem, ale rádcem; je tím, kdo dává pokyny, co je vhodné dělat. Zároveň pečuje o to, aby souběžně s okultním školením pokračoval rozhodující vývoj myšlení, bez kterého nelze vůbec okultní vývoj prodělat. Podstatu tohoto rosekruciánského školení lze označit slovy „pravé sebepoznání“. Přitom je nutné rozlišovat dvě věci (a rosekruciánský žák je nesmí rozlišovat pouze teoreticky, ale i prakticky, tj. musí se snažit své poznání uvést do praktického života). Jsou dva druhy sebepoznání: nižší sebepoznání, které rosekruciánský žák nazývá sebezrcadlení; tím se má překonat nižší „já“; vyšší sebepoznání, zrozené sebezřeknutím. Stupně rosekruciánského školení jsou spíše vnitřními stupni a vyžadují, aby člověk pěstoval vyšší duševní život subtilním způsobem. Lze je rozdělit do sedmi skupin: 1. Studium, 2. Imaginace čili imaginativní poznání, 3. Učení se okultnímu písmu, 4. Rytmizování života a dechu, 5. Shoda mikrokosmu s makrokosmem, 6. Pobývání nebo pohroužení se do makrokosmu, 7. Božská blaženost.
Skutečně vystoupit mimo svou bytost znamená zřeknout se sebe. Proto směřuje rosekruciánská výchova k tomu, aby se nižší „já“ dostalo z člověka. V theosofii se podle R. Steinera na počátku jejího působení dělala nejhorší chyba tím, že se říkalo: „Je nutné nehledět k vnějšímu světu, ale zírat do svého nitra.“ To byla velká iluze. Tady člověk nachází jen své nižší „já“, čtvrtý článek své bytosti, který se domnívá, že je něčím božským, zatímco ničím božským není. Abychom poznali božství, je podle rosenkruciánu nutné vystoupit mimo sebe (tím paradoxně posilují své falešné ego).
♥ Meditace 4.0
Meditaci se nestanu duchovnější. Nepřitáhnu si světlo osvícení. Tohle mnozí meditující neradi slyší, protože je jejich pojetí meditace, právě na na prvku forem položeno. Ale sedět 5 minut a nebo celý den, když vytrvale chci osvícení je stejně na prd, jako stát frontu v supermarketu kvůli trendy hračkám. Meditaci nemůžeme chtít. Můžeme jí jen být. A proto se podívejme na meditaci nikoliv z hlediska jednoznačné formy, ale z duálního pohledu. Co v ní hledáme? Podle mne v ní v prvé řadě můžeme najít svou přítomnost.
A právě proto má každá lidská duše má svůj způsob meditace. Můj způsob meditace nebude vyhovovat vám a váš způsob meditace nebude vyhovovat mně. A je jen obrovská škoda pro nás všechny, že se právě tímto způsobem meditace neprovozuje. Jako meditace 4.0. Meditace, jak ji vnímám já, není jen zastavení mysli. To je v podstatě pitomost. Stačí si přeložit slovo "meditation" z latiny. Protože, proč by pro Boha jakákoliv kultura pojmenovala stav zastavení mysli, názvem přemýšlení?
Zbytečné mluvení nebo přemýšlení = meditace, je jedním z mnoha způsobů, jak se vyhýbáme přítomnosti. Ale nemáme v sobě mnohem hlubší minulost, kterou si nepamatujeme a se kterou se neztotožňujeme? Mluvím o nevědomé minulosti, která ovlivňuje náš život prostřednictvím zážitků z dětství nebo dokonce z minulých životů. Náš život je ovlivněn také kulturními vlivy, to jest geografickým místem a historickou dobou, ve které žijeme. To všechno má vliv na to, jak se díváme na svět, jak reagujeme, co si myslíme a jak žijeme. Jak bychom si to všechno mohli uvědomit a jak bychom se toho mohli vzdát? Jak dlouho by to trvalo? A i kdyby to bylo možné, co by nám pak zbylo ? To, čeho se nejvíce bojíme. Zjevená přítomnost. Realita hmoty. Peklo pro všechny abstrahující mysli, které si okamžitě tvoří své vidění světa a realitu stále odmítají.
A tak, jak se v meditaci snažíme odpoutat od vjemů vnitřního i vnějšího světa a proniknout paprskem vědomí jako laserem do mezer mezi jednotlivými myšlenkami, do oblasti nicoty, která v sobě obsahuje okamžik věčnosti, pravdu i nepravdu, jednotu všeho se vším neboli podstatu jevu, události, věci, ale i myšlenky samé, ptám pořád na to samé. Cožpak právě toto není odvrácení se od reality? Jenže my i tím, že se pokoušíme odhalit nicotu, tak stále přemýšlíme. A tato nicota existuje pouze díky našemu přemýšlení! Není potom snaha odvrátit se od tzv. světa "Mája", světa iluzí, největším paradoxem všech dob? Když utíkáme dovnitř sebe sama,, kde si sami sebou a svými channelingovými představami stvoříme nicotu namísto, abychom živě odmaskovali všechny děje, které nám naše nedokonalé smysly neumožňují vnímat v jejich celku, v universu? Prostě žít ve vědomí?
Stav vašeho vědomí se pozná podle toho, jak reagujete na obtížné životní situace, nikoli podle toho, jak dlouho vydržíte sedět se zavřenýma očima, ani podle toho, jaké máte vize. Mnozí poměrně často meditujeme právě kvůli budoucnosti. Bojíme se totiž své minulosti a tak před ní utíkáme do představ a meditace je pro spousty lidí vhodným kanálem pro tzv. pozitivní vytváření budoucnosti. Jenže budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace v člověka je velice vzácná, neboť závisí na tom, zda se dokážeme soustředit na přítomný okamžik natolik, abychom se zbavili břemene minulosti. To, co vnímáme jako budoucnost, je součástí současného stavu vašeho vědomí. Je-li mysl zatížena břemenem minulosti, náš život se nezmění. Minulost se v budoucnu jen opakuje, protože nežijeme v přítomném okamžiku.
Ještě jsem meditaci nepochopil plně a obávám se, že ji pochopím přesně, až budu jednou odcházet z tohoto světa, protože nebudu zatížen jeho nástroji. Ale zatím jsem pochopil tolik, že se domnívám, že když vnímám odrazy bytí světa kolem (pomocí metody 3AXIS) a zároveň si je dovedu transponovat ve své mysli do kontextové komunikace; to jest dívat se na ně nejen z vnějšku, avšak i zevnitř a hledat v nich symboly, skryté významy nevědomí, tak je činím vědomími a tím se spojuji s vnitřkem všech a všeho natolik, jak jsem jen schopen. Současně se díky tomuto odrazu dozvídám o sobě základní GPS souřadnice, jenž ukotvují mé vnitřní nastavení ve vnějším světě. Vím, kde jsem a na co se nyní zaměřuji. Nacházím díky nim svou vědomou pozorností přítomnost. Protože tu mohu nalézt pouze tehdy, když vím, kde jsem. Zvnějšku i zevnitř. Já jsem já.
K tomu nepotřebujete slova. Stačí pohled. Díval jsem se do očí indiánského šamana, s nímž jsem měl kdysi, vést rozhovor. Sedl jsem si tehdy v tee-pee a já tiše seděl, neoslovujíc staršího, čekal jsem na jeho vyzvání. On si zmetek kouřil dýmku míru a nic neříkal. Po chvíli, kdy ze mne opadla nervozita, jsem si všiml, že hovoří. Že už delší chvíli hovoří. Díval se na mne. No nebylo v tom hodnocení, nebylo v tom pohledu nijaké plus mínus, byl v tom jen prostý zájem o to, kdo s ním sdílí jeho přítomnost. Seděli jsme tak tři hodiny. Tři hodiny jsme se dívali jeden druhému do očí. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi byly vážní. Byla to úžasný okamžik věčnosti. V tu chvíli sem nevěděl, jak mnoho času uteklo. Měl sem pocit, že to byla chvíle. A světe div se. Od té doby, co jsem byl s ním, jsem se naučil to samé. Když si povídám s klienty či s přáteli, či pracuji s nimi, pak jsem v tom místě, kde jsme. Zajímají mne oni celí, jedineční se vším všudy. A díky tomu ztratí čas svou váhu a běží uvnitř našeho vnitřního pole jinak. Pak se vlomíme do reality a jdeme shánět taxíky. Jak nám to tak rychle uteklo. Tam uvnitř přítomnosti je jediné místo, kde lze uskutečnit jakoukoliv změnu.
Naučit se něco skutečně, můžete jen od lidí, kteří už něčeho skutečného dosáhli. Jedna dáma mne zvala do Tibetu, abych ozvláštnil její výpravu s klienty za duchovními místy a mistry. Poděkoval jsem ji a nikam jsem nejel. Protože jsem měl několik let štěstí, jedno z největších v životě, být v přítomnosti člověka, za kterým jezdí mniši až z Tibetu. A to bylo a je pro mne důležitější nežli výlet.
Nikdo z těch, kteří něčeho v životě dosáhli, vám nebude dávat zvláštní rady ani návody. Oni jsou jen sami sebou a vy, pokud snesete ten jejich zvláštní pohled, se v něm můžete mnohému naučit. V tichu. To je totiž chvíle, kdy vaše duše sestoupí na jedno místo a vy se můžete učit. Jste-li připraveni. A to poznáte.
Někdo může věřit v Boha, ale tato víra není skutečností v jeho životě. On pouze věří v Boha, protože nějaký světec, jogín nebo Mistr řekl, že Bůh je, anebo protože četl o Bohu v duchovních knihách. Jedna velmi milující duše se na mne kdysi láskyplně dívala a snažila se mi cosi sdělit, meditovala a snažila se zklidnit a navázat vnitřní spojení pomocí techniky. Seděla na zemi v krásném interiéru hotelového bazénu a kolem ní tekla voda. Ona měla zavřené oči, ničeho si nevšímala a zcela pohroužená ve svojí techniku přiblížení se k druhému byla pohlcená vlastní představou o tom, jak by to vyhovovalo jí. Já jsem jí v podstatě nezajímal. Neotevřela totiž ani oči. Jen si utvářela představu dle svých mylných zkušeností. Já jsem tuto představu následně zklamal. Ne že bych chtěl, ale proto že to nebyla a nemohl být realita. Bylo to jen její přání, které jsem jen nějakou chvíli odrážel, tak že se jí zdálo (zdání, iluze = májá), že mi rozumí. Neříkám, to pro jakékoliv zlehčování její či té situace. Miluji ji dodnes a budu ji mít rád navždy. Jen si nevšimla, že se na ní jen dívám. S pochopením, s láskou, jaké jsem schopen. Nevnímala je, protože viděla jen svou techniku spojení.
Až pochopíme, že největším projevem lásky je pohled do očí toho druhého, bude na světě ráj. Jenže to chce chtít se dívat a vidět všechno, co při pohledu uvidím. A před ničím svým pohledem neuhnout. A tomu já říkám láska.
Ten můj poslední pohled mne naučil tomu, že ty oči, kterými se snažím zahlédnout Boha, jsou ty samé, kterými se Bůh chce dívat na svět. A tak jen vím, že nejlepší meditací je být přítomným. Zatím vedu 4.0.
©️ MZZ
PS: ale MINULOST ani BUDOUCNOST NEMŮŽE ŽÍT ve VAŠÍ PŘÍTOMNOSTI. V současnosti průmysl 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení. Pokud to je v průmyslu, nelze to pominout ani v duchovnu. Třebas spojení já - Bůh - já. Já - jsem - já.
