Dnes jsem četl zajímavý text, který mi ukázal, jak moc se uchylujeme do svých představ, aby na nás nedoléhala tíživá realita, kterou neumíme prožívat. Píše se v něm o trápení. O tom, jak nás trápení činí zajímavými. Je zajímavé, jak často podléháme jednostranným pohledům, které opomíjejí i možnost přesně opačnou. Ono být jednostranný je pro nás totiž výhodné. Nemáme proč se zabývat dalšími názory. V podstatě, ten, kdo inklinuje k jednostrannosti až příliš často dává do popředí sám sebe. Své ego, kterého se následně chce zbavit. Třeba za pomoci myšlenek budhismu. Otázkou je jak ony myšlenky vznikaly a co bylo u jejich zrodu a koho tedy tito lidé mohou také následovat, či spíše co, dnes následují.
V textu je mnoho citací na to, že existujeme a uvědomujeme si sami sebe, jen když je tu nějaké trápení. Domnívám se, že existujeme, i když tu trápení je nebo není. Když jsme byly malé děti, které neměli vůbec ponětí o tom, co je to pojem „trápení“ a bolelo nás bříško, existovali jsme. A naše, i když bolavá existence nebyla lží. Když jsme se napili heřmánkového čaje a větříky se uklidnily, existovaly jsme dále. I když bylo vše v pořádku, existovaly jsme. A většinou existujeme dodnes.
Když náš tlačí bota, zujeme ji a opravíme. A když prý nás netlačí, pak neexistujeme. Je zajímavé, že pokud by naše maličkost neexistovala, jak je možné, že na jedné noze botu máme, na druhé podle tohoto výkladu ne a přesto dojdeme domu v bahně a dešti a obě nohy jsou čisté? Když nás nebolí hlava či tělo, nemyslíme na něj. Ano s tím se dá souhlasit, protože reagujeme převážně na bolest. Ale reakce na své tělo jde na vrub svobodné volbě každého z nás, je na každém z nás, jak své tělo vnímáme. Někdo jej může vnímat i bez bolesti, další jen v bolesti, to je naše volba. Naše trápení, pokud je bolest chronického charakteru však může co nejvíce posilovat naše obranné reakce, které se dají shrnout pod jeden výraz - ego. Je to celý souhrn reakcí, které jsou psychické, emotivní i fyzické, a z kterých se skládá naše vnější charakteristika chování, naše osobnost. Ale pokud existence znamená utrpení, pak proč by nám Bůh dal tělo a nechal nás tu trpět? Vždyť by to znamenalo pravý opak než to, co o Bohu tvrdí všechna náboženství. Jak je laskavý a plný úcty k životu. Znamenalo by to, že jsme v podstatě stejní jako ti, kteří toto Bohu podsouvají. Osobně si myslím, že toto říkají o víře a Bohu i lidech ti lidi, kteří měli v životě trápení, třebas fyzicky násilné od jiných lidí, které jim vzalo jejich víru v Boha. To proto, že se v jejich případě tehdy žádný zázrak nestal a Bůh je dle jejich mínění byť neveřejného, nechal na „holičkách“.
Buddha je jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů lidstva. Jako aristokratický mladík (nedřel na poli, tak mohl přemýšlet) se probral k otázce problematičnosti lidského života a odešel od své rodiny do „bezdomoví“, jak to tehdy nebylo nic zvláštního, ani nic zvlášť obtížného (příjemné celoroční klima, relativně malé zalidnění, bohatá příroda plná potravy). Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt – to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda je jeho život ještě vůbec smysluplný. O strachu a úzkosti nikde nemluví, přesto jsou implicitně obsaženy již v nejprvnějším článku tzv. „dvanáctičlenného řetězu odvislého vznikání“: v nevědomosti. Neboť každá nevědomost je plna strachu před věcmi, před nimiž se poznání už nebojí. A aby došel každý člověk k takovému poznání, to je cíl Buddhovy snahy. Z nevědomosti mimo jiné vyplývá podle něho žízeň (či touha) po životě, po znovuzrození, jak se to vždy v Indii chápe. A pak ovšem již vše jde svým chodem, jenž je řízen karmickou zákonitostí. Že nevědomost nebo žízeň jsou kořeny všech potíží, ale říkali už upanišadoví filosofové před ním, takže nic nového pod sluncem. Otázka, jak reagovat na buddhismus, je filosoficky otevřená. Jde o to, co dnes můžeme začít pociťovat zase jednou neobyčejně apelativně: zda je to se životem tak špatné, že musíme aspoň teoreticky uznat, že lepší je – a naším cílem má být – ne-žití, vyhasnutí. Odpověď nezávisí na blahobytu ani na ztrátě blahobytu, která lidstvo možná čeká; odpověď závisí jen a jen od toho, zda život vůbec jako takový má nějaký smysl. Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování se stále nějaké nové války, na nedávné i současné koncentráky, na všeobecnou občanskou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími vrstvami, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující – můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický )vývojový), že jeho smysl skončil. Vyvanutí....
Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení i lidem samotným jaksi úzko. Ale i bůh v náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám – má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence? Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby – proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel? Proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu (pokud uvažujeme v běžné teistické koncepci – a to vůbec nemluvím o té sadistické fantazii řekněme Kalvína, že předem už jsou určeni mnozí pro peklo, ať by dělali co by dělali :)). I marxistický optimismus hodně zklamal. Velký kolektivní entuziasmus, který provázel vznik socialistických revolucí, vyprchal a byl nahrazen konzumentským pragmatismem 90-tých let, který dosud trvá. Citlivější lidé přestali cítit záruku smyslu života v budování této společnosti, jak ji ještě cítili třeba naši otcové a dědové. I představitelé této společnosti se v praxi a v soukromém životě chovají už jen jako pragmatici a ne jako entuziasti. Tedy ti, kdo by ji chtěli inspirovat a tvořit. K osvobození (k „vyhasnutí“, k nirváně) musí a může dospět jen každý sám cestou cvičení se v uklidňování životních projevů ruku v ruce se systematickou kontemplací nad pomíjivostí všeho, neexistencí boha a duše a definitivním uklidněním v nirváně. Živé a hluboké soucítění se všemi bytostmi, tak charakteristické pro druhou stránku Buddhova poselství, hínajána jaksi mlčky opomíjela. To právě jí vytýkali přívrženci mahájány a odtud i onen vlastně pejorativní název hínajána – „malé vozidlo“ – jen pro „jednotlivce“. Hínajánisté nikdy tento název nepřijali. Nicméně je faktem značně vyhrocený individualismus prvního období vývoje buddhistické filosofie a celé buddhistické obce. Je zajímavé, že už doba Buddhova a bezprostředně následující přináší o tom spoustu dokladů – snad byl individualismus pociťován a prožíván tehdy jako osvobození z vázanosti převážně ještě občinové a nadto kastovní zemědělské společnosti, jíž dosud unikali vlastně jen asketové. Upřímná osvobodivá radost z odchodu do bezdomoví nepochybně ovlivnila začátky buddhistické filosofie jako takové a celému prvnímu období vtiskla individualistický rys.
Přistupujeme nyní k vlastní filosofii. Filosofie není jen nějaké bádání nad nesmrtelností chrousta, při kterém si pan filosof masíruje svoje ego, jak je chytrej. Není to žádná intelektuální gymnastika na rozhejbání závitů. Není to prostě onanie. Filosof řeší otázky, které se ho bytostně dotýkají, otázky doslova života a smrti. Proč zde něco je. Proč se celý ten cirkus vlastně hýbe. A proč zde vlastně zůstávat? Klíčovou filosofickou tezí Buddhovou bylo odmítnutí existence duše. Moudrý člověk v Indii, Číně, ale i v Evropě mohl a může žít bez potřeby individuální postmortality, jakmile přestane uvažovat a cítit antropocentricky. Tedy když je schopen integrovat sám sebe (a to včetně svého ega), ne se odmítat, ne odmítat své jednotlivé součásti. Má jistotu, že sám fakt života znamená, že „nemůže vypadnout z bytí“, jak říká správně právě evropský filosof – a přitom cítí závazně vnitřní potřebu po tom, aby jako člověk pracoval k tomu, aby byl hlubší a hodnotnější. Úvahy o tom, že Buddha si nemohl přece představovat, že není nesmrtelnosti, opomíjejí skutečnost, že právě člověku hluboce myslícímu a cítícímu, který nadto prošel školou upanišadové moudrosti a pochopil její klady i zápory, je možno poznat a udržet si hluboký vnitřní klid a dokonce jas, který neplyne z iluzívních představ, ale z bezpředsudečného pohledu vývojové skutečnosti tváří v tvář. Nepochybně je zákon karmy u buddhistů a v Indii vůbec metaphysicum par excellence a nic nepomůže, že můžeme o něm elegantně mluvit jako o zákonu skutkové následnosti, který se tváří být jen logickým a přímo vědeckým domyšlením zákona o zachování energie. Ve skutečnosti je to nevyjádřitelná záhada. Ale Indové s ní odedávna pracují, jako my zdárně pracujeme s nevyjádřitelnými záhadami počínaje vůlí Páně a konče samopohybem materialistického universa. Ve všech těchto třech případech nemáme žádné ponětí ani o zdroji a začátku procesu, ani vlastně, přiznejme si to klidně, o správném a pravdivém jeho chodu (zákonitosti jeho chodu) a jen postuláty si tvoříme ohledně jeho důvodu, významu a smyslu.
Buddha řekl to nejlepší, co se dá říct (a to, co neřekl, není třeba zkoumat, protože jeho mlčení je tím nejrozumnějším stanoviskem). Ale dějiny filosofie jdou prostě jinudy. Původní Buddhovo učení nepřinášelo obyčejnému člověku vyhlídky nějak moc odlišné od materialismu. Bylo to učení ateistické, popíralo existenci nesmrtelné duše a jeho cílem bylo dosažení stavu prakticky identického s věčnou smrtí. Byla-li tato vyhlídka Indům tak radostná (a nepochybně byla, neboť i jiné staroindické myšlenkové proudy hlásaly jako cíl lidského snažení zrušení individuálního života, což není zase tak nepochopitelné, protože domyslíme-li teorii inkarnací do podoby věčně opakovaného stárnutí, slábnutí a umírání, není to vskutku nic příjemného), pak přece materialisté poskytovali tutéž vyhlídku za daleko lehčích podmínek. „Nirvána“ nečekala podle nich člověka teprve po vysilujícím úsilí táhnoucím se přes sta a tisíce inkarnací, ale hned po individuální smrti. Přistoupil tu druhý a daleko mocnější faktor – a to byla lidová potřeba religiozity. Vzniklo tak náboženství a jeho rituály a dogmata.
Ve snu je stejná realita jako v bdění. Až se probudíme z nevědomosti, pak nám bude naše dosavadní dnešní vnímání světa připadat taky jen jako sen. Nadto i v normálním snu působí sněná skutečnost jako pravá skutečnost: argument – poluce při erotickém snu. Indická filosofie byla silně zasažena upanišadovou mystickou filosofií zejména v tom, že každé indické filosofické učení od buddhismu až po njájovou logiku, od džinismu až po ritualistickou mímánsu, vidělo jako nutný článek, ba většinou jako vyvrcholení a cíl, otázku cesty k osvobození z pout tohoto světa charakterizovaného koloběhem inkarnací. Buddhistická filosofie v Indii doběhla do konce. Byla páteří indického filosofického myšlení. Nikdy nikoho nesváděla k dogmatismu – to je velká čest pro ni! Největší rozkvět indické kultury je nedílně spojen s dobou rozkvětu buddhismu. V období vzniku ADVAITA-VÉDÁNTA se už absolutno nepotřebuje manifestovat a básník a filosof 12. století Šríharsa říká, že ani popisovat, protože se dosvědčuje samo. Nejvyšší filosofií je zde filosofie mlčení. A tak tedy ti, co dnes neběhají jako pasáčci a pasenky s Kršnou na bazalkových polích, kde sexují a vyrábí máslo, jsou už jen advaisti a ti mlčí. Když jsme štastní jsme to my, naše já, které se tomu štěstí, aspoň na onu chvíli oddává. Když milujeme, jsme to my, kdy naše sjednocené já miluje. Já miluje bližního svého, protože jsem-li já jsem já, jak se říká v bibli, pak jde o sjednocení obou částí naší osoby v člověka. V něm se manifestuje já energetické a já hmotné. Já které je metaphysické a já, které je čistou energií. To vlastně křestané se svým slibem ráje, opravdu na tom nejsou tak špatně, jako v budhismu, než si promelete statisíc reinkarnací, ale oni mají to hned za rohem, hups a ráj. :) Nic ve zlém :).
Víte, dělám si z toho srandu, protože k ničemu jinému než ke srandě to vlastně ani není. Jak jinak by měl člověk brát víru, která odosobní člověka, zakáže mu vnímat jeho tělem, jeho myslí a namísto toho mu naservíruje mnoho přesně připravených linek, o nichž ten, kdo je psal ví, že na ně právě tento typ mysli bude slyšet? A víte proč jsou lidé, kteří píší o utrpení? Protože chtějí abyste s nimi šli trpět taky. Abyste šli cestou, při nichž se všeho vzdáte a jdete do vyvanutí. Protože oni vás sebou potřebují. Namísto toho, aby neotravovali a šli si sami nebo s tím, s kým chtějí jít a kdo chce jít s nimi mají najednou potřebu vás oslovit a sdělovat vám „zaručené“ pravdy a jistoty. To většinou proto, že lidi v spirituální krizi jsou v podstatě v prdeli a jsou celkem rádi, když jdete do té prdele s nimi. Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic. V podstatě svého energetického já mají pouze obrovský strach ze smrti a jelikož jsi nejsou schopni uvědomit svou cestu tady ve hmotě a netuší, co s nimi a s jejich egem bude po smrti, půjdou za každým, kdo jim dá jakous takous šanci. Takových jedinců je mnoho a spadnout do podobného stavu bytí, že všechno je utrpení a nic není teď už potřeba dělat, protože to dycky dopadne blbě, nahrávají paradoxně tomu, proti čemu celou tu dobu bojují. A oni bojují proti egu, proti své části sebe sama, kterou nepřijali. A vlastně to dělají jen jako Buddha, on taky trpěl a vlastně se celkem dobře trýznil a mučil, když pochopil, jakou udělal blbost. No na rozdíl od jeho následovníku aspoň domů došel a omluvil se. Komu čest, tomu čest. Že si zvolil sám tuhle cestu je jedna věc, ale že při tom posral život nejméně dvěma lidem, co něm záviseli, to nevím, jestli je má představa vůdce, který ví, co dělá. Pro mne je ten, kdo tohle udělá své ženě, celkem jasnej případ. To si musí v srdci přebrat každej sám. Vnímejme lidi podle jejich činů a ne podle toho, co si myslí. Když Mojžíš, řekl: "Dovol mi spatřit tvou slávu", přál si zemřít, aby jeho duše mohla odstranit hradbu svého paláce, který ji odděluje od božského světa, který si tak toužebně přála spatřit. Tedy to, o čem tu celou dobu mluvíme, akoráť teď ne indicky, ale židovsky. Avšak protože Bůh chtěl ještě Mojžíše mezi živými na zemi, nechtěl Bůh, aby vyšel do světla. I řekl mu: "Střez sebe i svou duši, aby nehleděla, a srdce, aby nerozvažovalo, jinak utoneš."
Ve všech mystických systémech světa je to stále ta stejná zkušenost. Spojení s Bohem či splynutí s ním není tím nejvyšším a konečným cílem mystikovi Cesty. A to přesto, že spojení a splynutí s nejvyšší jednotou je tím nejvyšším a konečným cílem Cesty. Jde především jen o to v "jakém" STAVU dochází k tomuto spojení. Ono totiž pokud se z vás stane nic, pak se taky nic nemůže spojit s ničím. Už není. A k tomu, aby mohlo vyvanout do nirvány, by se právě těsně před vyvanutím muselo stát tím největším egem ze všech. Aby totiž bylo co vanout. Jinak jde o naprosto zbytečnou činnost.
V cestě za cílem nám všem leží "oceán", který svádí mystika k tomu, aby zde ukončil svou duchovní pouť v exaktickém pohroužení se do něj - unio mystiko, splynutí s jednotou. A propast oddělující božské od lidského najednou není nepřekonatelná. Jenže pokud ji překoná nepřipravený jedinec, viz ta story s jablkem v bibli – sežrali i když neměli; utone v jeho vodách a jeho duše jej opustí. Mizí sice nenávratně v oceánu, z kterého vzešel. Aniž by do něj cokoliv přinesl. Aniž by jej o cokoliv obohatil. Můžeme si říci, že je to v pořádku. Že je zachována rovnováha sil. Naše já zemře a my splyneme s Bohem. Na první pohled lákavé a svůdné. Jak jednoduché. Vlastně to stačí, že? Není třeba nic dělat, k ničemu se upínat. Je to totiž mystická smrt pro lenochy.
Ale zachovat se tak, aby se naše já rozplynulo v odevzdání se Bohu tak, že budeme "stále patřit na Boha"? Kdo z nás to umí? Jo zaplavat si v oceánu, prosím, udělat pár temp, osvěžit se po dlouhé Cestě, nic neříkám. Ale splynout? Utopit se pro pocit, že je to tak správné? Je to skvělá past pro lidské ego. A tak hurá k vyvanutí. Tím se ego posiluje ani nevíte jak. Všimli jste si taky, jak pyšní jsou často lidé, kteří takto vanou? Jsou totiž jedineční, jsou jiní. No a jsme zase v psychologii, či spíše v poruchách osobnosti – bi-polární porucha se tomu říká.
Stát se lze jedním, člověkem sám v sobě. Bi-polárky s tím mají problém, u nich se může stát jednotou jen jeden, neumí pracovat s dvěma, s hmotou a energii současně. Stejně tak s partnery, kteří jsou světe div dva. To je splynutí toho nejvyššího řádu. My všichni hledáme obrovský kosmos a nejvyšší hlubinu poznání, andělské výšky a ďábelské hloubky všude možně mimo sebe. Přitom my sami, i když jsme jen kapkou, jsme i zároveň oceánem bytí. Jsme v jednotě s Bohem. V sobě. V dokonalé harmonii tady a teď. Už navždy.
A až teprve potom má na naší Cestě smysl si jít zaplavat. Jednota vstoupí do jednoty. Můžeš si vybrat. Chceš být Alfa nebo Omega?...V každém případě budeš kapkou. Jde jen o to vybrat si jakou. Tou, která nechce nic přinést (vzdává se odpovědnosti za svůj život i životy jiných ze strachu) a nebo tou, která chce i přes všechnu hrůzu světa přijít k Bohu a říct mu, díky? S láskou?
V textu je mnoho citací na to, že existujeme a uvědomujeme si sami sebe, jen když je tu nějaké trápení. Domnívám se, že existujeme, i když tu trápení je nebo není. Když jsme byly malé děti, které neměli vůbec ponětí o tom, co je to pojem „trápení“ a bolelo nás bříško, existovali jsme. A naše, i když bolavá existence nebyla lží. Když jsme se napili heřmánkového čaje a větříky se uklidnily, existovaly jsme dále. I když bylo vše v pořádku, existovaly jsme. A většinou existujeme dodnes.
Když náš tlačí bota, zujeme ji a opravíme. A když prý nás netlačí, pak neexistujeme. Je zajímavé, že pokud by naše maličkost neexistovala, jak je možné, že na jedné noze botu máme, na druhé podle tohoto výkladu ne a přesto dojdeme domu v bahně a dešti a obě nohy jsou čisté? Když nás nebolí hlava či tělo, nemyslíme na něj. Ano s tím se dá souhlasit, protože reagujeme převážně na bolest. Ale reakce na své tělo jde na vrub svobodné volbě každého z nás, je na každém z nás, jak své tělo vnímáme. Někdo jej může vnímat i bez bolesti, další jen v bolesti, to je naše volba. Naše trápení, pokud je bolest chronického charakteru však může co nejvíce posilovat naše obranné reakce, které se dají shrnout pod jeden výraz - ego. Je to celý souhrn reakcí, které jsou psychické, emotivní i fyzické, a z kterých se skládá naše vnější charakteristika chování, naše osobnost. Ale pokud existence znamená utrpení, pak proč by nám Bůh dal tělo a nechal nás tu trpět? Vždyť by to znamenalo pravý opak než to, co o Bohu tvrdí všechna náboženství. Jak je laskavý a plný úcty k životu. Znamenalo by to, že jsme v podstatě stejní jako ti, kteří toto Bohu podsouvají. Osobně si myslím, že toto říkají o víře a Bohu i lidech ti lidi, kteří měli v životě trápení, třebas fyzicky násilné od jiných lidí, které jim vzalo jejich víru v Boha. To proto, že se v jejich případě tehdy žádný zázrak nestal a Bůh je dle jejich mínění byť neveřejného, nechal na „holičkách“.
Co když je celý budhismus postaven na osobním selhání jedince, který se jednoho večera vypařil od své ženy Jasódhary a vrátil se za 17 let? Opustit ženu, která právě porodila syna a vydat se na svatou pouť mi skoro normálně zavání tím, že se onen dotyčný prostě jednoduše „posral“ (pardon za emotivní vyjádření, nikoliv soud) ze své otcovské role, no a aby mu to u ostatních lidí prošlo, udělal ze sebe svatého? Protože ona se totiž společnost na takové muže, dívá dost skrze prsty. Tehdy měla rodina jiné postavení. On byl ke všemu panovník, který měl jistě jít všem ostatním příkladem. Copak tohle bylo za příklad? Že pokud se vám chce, můžete se vymluvit na cokoliv, co vám nikdo nemůže dokázat, protože se to odehrává jen ve vaší hlavě, a odejít od problému? Jaký vzkaz dal své době? Že svazek dvou lidí se může kdykoliv zrušit, když má jeden pocit, že mu nevyhovuje? A co hnutí, které pak vzniklo jako jeho odkaz, co mluví jako o jedné ze svých hlavních os, o lásce a o soucitu? Kde byl jeho soucit a jeho láska oněch 17 let, když ho jeho žena a syn potřebovaly?
Buddha je jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů lidstva. Jako aristokratický mladík (nedřel na poli, tak mohl přemýšlet) se probral k otázce problematičnosti lidského života a odešel od své rodiny do „bezdomoví“, jak to tehdy nebylo nic zvláštního, ani nic zvlášť obtížného (příjemné celoroční klima, relativně malé zalidnění, bohatá příroda plná potravy). Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt – to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda je jeho život ještě vůbec smysluplný. O strachu a úzkosti nikde nemluví, přesto jsou implicitně obsaženy již v nejprvnějším článku tzv. „dvanáctičlenného řetězu odvislého vznikání“: v nevědomosti. Neboť každá nevědomost je plna strachu před věcmi, před nimiž se poznání už nebojí. A aby došel každý člověk k takovému poznání, to je cíl Buddhovy snahy. Z nevědomosti mimo jiné vyplývá podle něho žízeň (či touha) po životě, po znovuzrození, jak se to vždy v Indii chápe. A pak ovšem již vše jde svým chodem, jenž je řízen karmickou zákonitostí. Že nevědomost nebo žízeň jsou kořeny všech potíží, ale říkali už upanišadoví filosofové před ním, takže nic nového pod sluncem. Otázka, jak reagovat na buddhismus, je filosoficky otevřená. Jde o to, co dnes můžeme začít pociťovat zase jednou neobyčejně apelativně: zda je to se životem tak špatné, že musíme aspoň teoreticky uznat, že lepší je – a naším cílem má být – ne-žití, vyhasnutí. Odpověď nezávisí na blahobytu ani na ztrátě blahobytu, která lidstvo možná čeká; odpověď závisí jen a jen od toho, zda život vůbec jako takový má nějaký smysl. Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování se stále nějaké nové války, na nedávné i současné koncentráky, na všeobecnou občanskou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími vrstvami, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující – můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický )vývojový), že jeho smysl skončil. Vyvanutí....
Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení i lidem samotným jaksi úzko. Ale i bůh v náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám – má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence? Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby – proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel? Proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu (pokud uvažujeme v běžné teistické koncepci – a to vůbec nemluvím o té sadistické fantazii řekněme Kalvína, že předem už jsou určeni mnozí pro peklo, ať by dělali co by dělali :)). I marxistický optimismus hodně zklamal. Velký kolektivní entuziasmus, který provázel vznik socialistických revolucí, vyprchal a byl nahrazen konzumentským pragmatismem 90-tých let, který dosud trvá. Citlivější lidé přestali cítit záruku smyslu života v budování této společnosti, jak ji ještě cítili třeba naši otcové a dědové. I představitelé této společnosti se v praxi a v soukromém životě chovají už jen jako pragmatici a ne jako entuziasti. Tedy ti, kdo by ji chtěli inspirovat a tvořit. K osvobození (k „vyhasnutí“, k nirváně) musí a může dospět jen každý sám cestou cvičení se v uklidňování životních projevů ruku v ruce se systematickou kontemplací nad pomíjivostí všeho, neexistencí boha a duše a definitivním uklidněním v nirváně. Živé a hluboké soucítění se všemi bytostmi, tak charakteristické pro druhou stránku Buddhova poselství, hínajána jaksi mlčky opomíjela. To právě jí vytýkali přívrženci mahájány a odtud i onen vlastně pejorativní název hínajána – „malé vozidlo“ – jen pro „jednotlivce“. Hínajánisté nikdy tento název nepřijali. Nicméně je faktem značně vyhrocený individualismus prvního období vývoje buddhistické filosofie a celé buddhistické obce. Je zajímavé, že už doba Buddhova a bezprostředně následující přináší o tom spoustu dokladů – snad byl individualismus pociťován a prožíván tehdy jako osvobození z vázanosti převážně ještě občinové a nadto kastovní zemědělské společnosti, jíž dosud unikali vlastně jen asketové. Upřímná osvobodivá radost z odchodu do bezdomoví nepochybně ovlivnila začátky buddhistické filosofie jako takové a celému prvnímu období vtiskla individualistický rys.
Přistupujeme nyní k vlastní filosofii. Filosofie není jen nějaké bádání nad nesmrtelností chrousta, při kterém si pan filosof masíruje svoje ego, jak je chytrej. Není to žádná intelektuální gymnastika na rozhejbání závitů. Není to prostě onanie. Filosof řeší otázky, které se ho bytostně dotýkají, otázky doslova života a smrti. Proč zde něco je. Proč se celý ten cirkus vlastně hýbe. A proč zde vlastně zůstávat? Klíčovou filosofickou tezí Buddhovou bylo odmítnutí existence duše. Moudrý člověk v Indii, Číně, ale i v Evropě mohl a může žít bez potřeby individuální postmortality, jakmile přestane uvažovat a cítit antropocentricky. Tedy když je schopen integrovat sám sebe (a to včetně svého ega), ne se odmítat, ne odmítat své jednotlivé součásti. Má jistotu, že sám fakt života znamená, že „nemůže vypadnout z bytí“, jak říká správně právě evropský filosof – a přitom cítí závazně vnitřní potřebu po tom, aby jako člověk pracoval k tomu, aby byl hlubší a hodnotnější. Úvahy o tom, že Buddha si nemohl přece představovat, že není nesmrtelnosti, opomíjejí skutečnost, že právě člověku hluboce myslícímu a cítícímu, který nadto prošel školou upanišadové moudrosti a pochopil její klady i zápory, je možno poznat a udržet si hluboký vnitřní klid a dokonce jas, který neplyne z iluzívních představ, ale z bezpředsudečného pohledu vývojové skutečnosti tváří v tvář. Nepochybně je zákon karmy u buddhistů a v Indii vůbec metaphysicum par excellence a nic nepomůže, že můžeme o něm elegantně mluvit jako o zákonu skutkové následnosti, který se tváří být jen logickým a přímo vědeckým domyšlením zákona o zachování energie. Ve skutečnosti je to nevyjádřitelná záhada. Ale Indové s ní odedávna pracují, jako my zdárně pracujeme s nevyjádřitelnými záhadami počínaje vůlí Páně a konče samopohybem materialistického universa. Ve všech těchto třech případech nemáme žádné ponětí ani o zdroji a začátku procesu, ani vlastně, přiznejme si to klidně, o správném a pravdivém jeho chodu (zákonitosti jeho chodu) a jen postuláty si tvoříme ohledně jeho důvodu, významu a smyslu.
Cesta k osvobození je pojímána zcela střízlivě. Osvobození je záležitost striktně individuální. Nikdo nám v tom podstatně nepomáhá a pomáhat nemůže. Jen sami, odkázáni pouze na vlastní usilování, bez pomoci, kromě znalosti Buddhova učení (a hínajánové filosofie!), postupujeme vpřed a dosahujeme cíle. Mahájánisti mluví proto o hínajánistech, když nechtějí hovořit pejorativně, jako o škole pratjéka-buddhů, tj. lidí, kteří se stanou Probuzenými (buddhy) samostatně svým vlastním úsilím, ale také jenom sami pro sebe, bez užitku pro ostatní. Pro hínajánového buddhistu také skutečně dosažením (eventuálním dosažením) buddhovství vše končí. Nemá žádné další vazby k tomuto světu, o němž ví, že je založen na nevědomosti, kterou musí prohlédnout a potlačit každý sám, nikdo to nemůže udělat za druhého, ba ani mu v praxi nějak pomoci. Není ke komu se obrátit o pomoc (kromě k hínajánovému filosofovi) ani na tomto světě, a tím méně nad tímto světem, kde sice existují panteony bohů, ale ti jsou na tom stejně jako my a žádnou moc pomoci nemají. Buddha není žádnou transcendentní veličinou, byl prostým člověkem, bódhisattva je jen člověk, postupující vytrvale na cestě k poznání a stará se jen o sebe sama, protože principiálně není možnost pomoci nikomu druhému. V praxi se člověk usilující o osvobození stáhne do samoty, ať už jako poustevník, jak bylo oblíbené v Buddhově době, ať už jako člen mnišské obce, a věnuje se „potlačování“ životního procesu. Není přitom asketou – to buddhismus odmítá – ale nahlížením bezpodstatnosti životních procesů dospívá ke stále většímu oproštění. Odpadá tedy samozřejmě většina, ne-li všechno z toho, co vytváří život náboženský: nejen jakýkoli kult, ale i prostá modlitba, upření citu (ať už lásky nebo pokory nebo palčivého volání svědomí) k čemukoli i komukoli, stejně tak se systematicky odmítá víra i naděje v náboženském slova smyslu a zůstává jen klidné a čím dál tím zklidněnější upnutí pozornosti k cíli, jímž je vyhasnutí všech životních procesů. Stav nirvány je stavem bez vědomí a bez procesů, stavem, který se velmi podobá entropii. Je to stav velice podobný smrti. Je víc než pozoruhodné, že taková nauka o osvobození byla – a je – uvědoměle a pozitivně přijímána milióny lidí. Nirvána je holé nic. Je konec se všemi procesy. Po vyhasnutí přestává existovat cokoli, nirvána je pustá – není v ní nic. Nic neexistuje kromě malého detailu, a to přítomného okamžiku, v přítomném okamžiku musí existovat aspoň „něco“, aby existoval. Avšak to, co vnímáme, je vlastně už právě minulé – pro své okamžikové trvání – tedy jen jakýsi dosud trvající odlesk nebo stopa, jako my dnes víme, že vidouce hvězdy, vidíme jejich stav před tolika a tolika lety např.. Takže tudy se jít taky nedalo, v přítomnosti se budhismus neuchytil. Musel směřovat do představ, tedy k budoucnosti, k tomu, co se nazývá nic :).
Buddha řekl to nejlepší, co se dá říct (a to, co neřekl, není třeba zkoumat, protože jeho mlčení je tím nejrozumnějším stanoviskem). Ale dějiny filosofie jdou prostě jinudy. Původní Buddhovo učení nepřinášelo obyčejnému člověku vyhlídky nějak moc odlišné od materialismu. Bylo to učení ateistické, popíralo existenci nesmrtelné duše a jeho cílem bylo dosažení stavu prakticky identického s věčnou smrtí. Byla-li tato vyhlídka Indům tak radostná (a nepochybně byla, neboť i jiné staroindické myšlenkové proudy hlásaly jako cíl lidského snažení zrušení individuálního života, což není zase tak nepochopitelné, protože domyslíme-li teorii inkarnací do podoby věčně opakovaného stárnutí, slábnutí a umírání, není to vskutku nic příjemného), pak přece materialisté poskytovali tutéž vyhlídku za daleko lehčích podmínek. „Nirvána“ nečekala podle nich člověka teprve po vysilujícím úsilí táhnoucím se přes sta a tisíce inkarnací, ale hned po individuální smrti. Přistoupil tu druhý a daleko mocnější faktor – a to byla lidová potřeba religiozity. Vzniklo tak náboženství a jeho rituály a dogmata.
A tak budhismus poráží systém pro něj zcela neupotřebitelné jógy, kde má větší cenu určitá intuitivní kontemplace, která nevylučuje pojmové chápání skutečnosti, ale osvěžuje ho. To, co v dějinách filosofického poznávání skutečně funguje, není žádná jógová koncentrace – a na druhé straně kupodivu ani žádná logika –, ale „intuitivní hloubání“, jakési „metafyzické“ naladění mysli, případně celé osobnosti a citlivé reflektování života ve všech jeho projevech, ve všech jeho zákonitostech i nahodilostech – a to právě jóga chce naopak potlačit autosugestivním tréninkem. Takže pryč s ní. Proto je dnes jóga známe především jako systém cviků posilujících tělo a relaxujících mysl, ale není známa jako systém individuální práce s vírou a celistvým rozvojem osobnosti, kterým původně byla. A nutno podotknout, že byla jedním z nejlepších systémů osobního rozvoje, zaměřeného paradoxně, na co největší sepětí s životem v realitě, než to, co z ní zbylo dnes. Dnes mnoha lidem bohužel spíše realitu oddaluje, když se z cvičení jógy stává závod o relaxující. Z buddhismu skutečně vzniká náboženství, protože lidové vrstvy snadno zapomenou na to, že „kosmický“ a „ontologický“ Buddha není bůh (i když filosofové se snaží na to nezapomenout – ale co je pár filosofů proti moři lidí toužících po pomoci, lásce, vykoupení, ráji!).
Ve snu je stejná realita jako v bdění. Až se probudíme z nevědomosti, pak nám bude naše dosavadní dnešní vnímání světa připadat taky jen jako sen. Nadto i v normálním snu působí sněná skutečnost jako pravá skutečnost: argument – poluce při erotickém snu. Indická filosofie byla silně zasažena upanišadovou mystickou filosofií zejména v tom, že každé indické filosofické učení od buddhismu až po njájovou logiku, od džinismu až po ritualistickou mímánsu, vidělo jako nutný článek, ba většinou jako vyvrcholení a cíl, otázku cesty k osvobození z pout tohoto světa charakterizovaného koloběhem inkarnací. Buddhistická filosofie v Indii doběhla do konce. Byla páteří indického filosofického myšlení. Nikdy nikoho nesváděla k dogmatismu – to je velká čest pro ni! Největší rozkvět indické kultury je nedílně spojen s dobou rozkvětu buddhismu. V období vzniku ADVAITA-VÉDÁNTA se už absolutno nepotřebuje manifestovat a básník a filosof 12. století Šríharsa říká, že ani popisovat, protože se dosvědčuje samo. Nejvyšší filosofií je zde filosofie mlčení. A tak tedy ti, co dnes neběhají jako pasáčci a pasenky s Kršnou na bazalkových polích, kde sexují a vyrábí máslo, jsou už jen advaisti a ti mlčí. Když jsme štastní jsme to my, naše já, které se tomu štěstí, aspoň na onu chvíli oddává. Když milujeme, jsme to my, kdy naše sjednocené já miluje. Já miluje bližního svého, protože jsem-li já jsem já, jak se říká v bibli, pak jde o sjednocení obou částí naší osoby v člověka. V něm se manifestuje já energetické a já hmotné. Já které je metaphysické a já, které je čistou energií. To vlastně křestané se svým slibem ráje, opravdu na tom nejsou tak špatně, jako v budhismu, než si promelete statisíc reinkarnací, ale oni mají to hned za rohem, hups a ráj. :) Nic ve zlém :).
Víte, dělám si z toho srandu, protože k ničemu jinému než ke srandě to vlastně ani není. Jak jinak by měl člověk brát víru, která odosobní člověka, zakáže mu vnímat jeho tělem, jeho myslí a namísto toho mu naservíruje mnoho přesně připravených linek, o nichž ten, kdo je psal ví, že na ně právě tento typ mysli bude slyšet? A víte proč jsou lidé, kteří píší o utrpení? Protože chtějí abyste s nimi šli trpět taky. Abyste šli cestou, při nichž se všeho vzdáte a jdete do vyvanutí. Protože oni vás sebou potřebují. Namísto toho, aby neotravovali a šli si sami nebo s tím, s kým chtějí jít a kdo chce jít s nimi mají najednou potřebu vás oslovit a sdělovat vám „zaručené“ pravdy a jistoty. To většinou proto, že lidi v spirituální krizi jsou v podstatě v prdeli a jsou celkem rádi, když jdete do té prdele s nimi. Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic. V podstatě svého energetického já mají pouze obrovský strach ze smrti a jelikož jsi nejsou schopni uvědomit svou cestu tady ve hmotě a netuší, co s nimi a s jejich egem bude po smrti, půjdou za každým, kdo jim dá jakous takous šanci. Takových jedinců je mnoho a spadnout do podobného stavu bytí, že všechno je utrpení a nic není teď už potřeba dělat, protože to dycky dopadne blbě, nahrávají paradoxně tomu, proti čemu celou tu dobu bojují. A oni bojují proti egu, proti své části sebe sama, kterou nepřijali. A vlastně to dělají jen jako Buddha, on taky trpěl a vlastně se celkem dobře trýznil a mučil, když pochopil, jakou udělal blbost. No na rozdíl od jeho následovníku aspoň domů došel a omluvil se. Komu čest, tomu čest. Že si zvolil sám tuhle cestu je jedna věc, ale že při tom posral život nejméně dvěma lidem, co něm záviseli, to nevím, jestli je má představa vůdce, který ví, co dělá. Pro mne je ten, kdo tohle udělá své ženě, celkem jasnej případ. To si musí v srdci přebrat každej sám. Vnímejme lidi podle jejich činů a ne podle toho, co si myslí. Když Mojžíš, řekl: "Dovol mi spatřit tvou slávu", přál si zemřít, aby jeho duše mohla odstranit hradbu svého paláce, který ji odděluje od božského světa, který si tak toužebně přála spatřit. Tedy to, o čem tu celou dobu mluvíme, akoráť teď ne indicky, ale židovsky. Avšak protože Bůh chtěl ještě Mojžíše mezi živými na zemi, nechtěl Bůh, aby vyšel do světla. I řekl mu: "Střez sebe i svou duši, aby nehleděla, a srdce, aby nerozvažovalo, jinak utoneš."
Ve všech mystických systémech světa je to stále ta stejná zkušenost. Spojení s Bohem či splynutí s ním není tím nejvyšším a konečným cílem mystikovi Cesty. A to přesto, že spojení a splynutí s nejvyšší jednotou je tím nejvyšším a konečným cílem Cesty. Jde především jen o to v "jakém" STAVU dochází k tomuto spojení. Ono totiž pokud se z vás stane nic, pak se taky nic nemůže spojit s ničím. Už není. A k tomu, aby mohlo vyvanout do nirvány, by se právě těsně před vyvanutím muselo stát tím největším egem ze všech. Aby totiž bylo co vanout. Jinak jde o naprosto zbytečnou činnost.
V cestě za cílem nám všem leží "oceán", který svádí mystika k tomu, aby zde ukončil svou duchovní pouť v exaktickém pohroužení se do něj - unio mystiko, splynutí s jednotou. A propast oddělující božské od lidského najednou není nepřekonatelná. Jenže pokud ji překoná nepřipravený jedinec, viz ta story s jablkem v bibli – sežrali i když neměli; utone v jeho vodách a jeho duše jej opustí. Mizí sice nenávratně v oceánu, z kterého vzešel. Aniž by do něj cokoliv přinesl. Aniž by jej o cokoliv obohatil. Můžeme si říci, že je to v pořádku. Že je zachována rovnováha sil. Naše já zemře a my splyneme s Bohem. Na první pohled lákavé a svůdné. Jak jednoduché. Vlastně to stačí, že? Není třeba nic dělat, k ničemu se upínat. Je to totiž mystická smrt pro lenochy.
Ale zachovat se tak, aby se naše já rozplynulo v odevzdání se Bohu tak, že budeme "stále patřit na Boha"? Kdo z nás to umí? Jo zaplavat si v oceánu, prosím, udělat pár temp, osvěžit se po dlouhé Cestě, nic neříkám. Ale splynout? Utopit se pro pocit, že je to tak správné? Je to skvělá past pro lidské ego. A tak hurá k vyvanutí. Tím se ego posiluje ani nevíte jak. Všimli jste si taky, jak pyšní jsou často lidé, kteří takto vanou? Jsou totiž jedineční, jsou jiní. No a jsme zase v psychologii, či spíše v poruchách osobnosti – bi-polární porucha se tomu říká.
Stát se lze jedním, člověkem sám v sobě. Bi-polárky s tím mají problém, u nich se může stát jednotou jen jeden, neumí pracovat s dvěma, s hmotou a energii současně. Stejně tak s partnery, kteří jsou světe div dva. To je splynutí toho nejvyššího řádu. My všichni hledáme obrovský kosmos a nejvyšší hlubinu poznání, andělské výšky a ďábelské hloubky všude možně mimo sebe. Přitom my sami, i když jsme jen kapkou, jsme i zároveň oceánem bytí. Jsme v jednotě s Bohem. V sobě. V dokonalé harmonii tady a teď. Už navždy.
A až teprve potom má na naší Cestě smysl si jít zaplavat. Jednota vstoupí do jednoty. Můžeš si vybrat. Chceš být Alfa nebo Omega?...V každém případě budeš kapkou. Jde jen o to vybrat si jakou. Tou, která nechce nic přinést (vzdává se odpovědnosti za svůj život i životy jiných ze strachu) a nebo tou, která chce i přes všechnu hrůzu světa přijít k Bohu a říct mu, díky? S láskou?
MZZ
- s citací z textu Egon Bondy: Indická filosofie
